Prokletí

Trest

Musela na hodinu a tak vystřelila, jakoby jí za patami hořelo. On to věděl! Vzpomněl si! To bylo zlé. Jenomže teď neměla čas nad tím přemýšlet. Měla po hodině a pospíchala k Malfoyovi do kabinetu.
Sotva vešla, slyšela horečný rozhovor.
"Ale já nechtěla trefit profesorku Grangerovou! Byla to nehoda!"
"To že si seslala to kouzlo byla nehoda?"
"Ne, ale nechtěla jsem zasáhnout..."
"Takže si chtěla zasáhnout pana Thomase?"
Ticho.
"Violett..."
"Je to jen kletba."
"Není to jen kletba! Tohle je špatné! Zvrácené! Nemůžeš takhle přemýšlet! Crucio způsobí nepředstavitelnou bolest. Používá se k mučení. Poškozuje. Profesorovi Longbottomovi sebrala rodiče. Nikdy je pořádně nepoznal. Zůstali po nich jen prázdné schránky. Profesorka Grangerová byla touhle kletbou mučena tolikrát, že si to ani nechceš umět představit! Tohle není jen kletba!"
"Ale..."
"Slečno Violett." Hnědovlasá profesorka vešla dovnitř a přerušila jejich rozhovor.
"Přemýšlela jsem. Opravdu dlouho jsem přemýšlela o vašem trestu. Spoutat alespoň na týden vaši magii? Možná nechat vás vyloučit? Nebo tisíckrát napsat, že je tato kletba špatná? Víte, kdysi jsme měli na této škole profesorku, která se vyžívala v trestech psát určitou větu na papír." Pohlédla na Malfoye.
"Ten brk, kterým dotyčný psal byl začarovaný tak, aby se slova zařezávala dotyčnému do kůže. Jenomže já nejsem taková profesorka. Chybí vám respekt. Myslíte si, že jste nedotknutelná. Možná, že jste něco víc. Znala jsem takového Zmijozela a musel dostat pořádnou lekci od života, aby pochopil. Já ani on, bychom vám nic takového nepřáli. Jste ještě dítě. Žijete v komunitě Zmijozelů, kteří si myslí, že se musí pořád proti někomu stavět a bránit. Je to dané minulostí. Zmijozel proti celé škole. Ale to už nejde. Je to neúnosné. A začneme vámi."
"Nerozumím."
"Něco se musí změnit. Vaše vzájemné kolejní vztahy a porozumění. Nikdo není lepší jen proto, že je Nebelvír nebo Zmijozel. Koukala jsem na to, že nejste moc dobrá v létání."
"A?"
"Pan Thomas vyniká. Je to nejlepší chytač za několik let. Vy naproti tomu vynikáte v lektvarech. Ty podle všeho panu Thomasovi vůbec nejdou, že pane profesore?"
"Není hodina, aby neměl nějakou nehodu."
"A proto jsem se rozhodla pro vzájemné doručování."
"Ale to nemůžete!"
"Můžu a dokonce už jsem to udělala. Paní ředitelka nadšeně souhlasila. Váš trest začíná dnes po škole na hřišti. Pan Thomas byl již informován. Dozor vám budu dělat já."
"Výborně a zítra po škole se budete hlásit u mě na lektvary."
"Fajn. Dneska a zítra to nějak přežiju."
"Oh, ale ne, asi jsem se špatně vyjádřila. Ten trest platí do odvolání. Každý týden dva dny budete mít nějakou společnou hodinu, dokud se nezlepšíte. A tím nemyslím jenom vaše dovednosti a znalosti, ale hlavně váš vztah."
"Pane profesore! To jí přece nemůžete dovolit!"
"Ne... Já s paní profesorkou naprosto souhlasím. A teď odejděte a mějte na paměti, že ještě jeden nepatrný incident a vyloučení už se nevyhnete. A tím myslí jakýkoliv incident. Půjdete po chodbě a do někoho vrazíte, nevhodná nadávka, cokoliv! Je to jasné?"
"Ano." Špitla neochotně.
"Fajn, teď jděte na hodinu."
"Nashledanou." Odsekla a pak odešla.
"Zvláštní trest."
"Ani ne. Ona je teď hlavou Zmijozelu a pan Thomas je srdce Nebelvíru. Když změníme jejich vztah, bude to krok lepším směrem."
"Možná máš pravdu, ale jsem skeptik."
"Kdy už konečně pochopíš, že já mám vždycky pravdu?"
"Až dnes odpoledne přistanou ti dva na zemi a budou oba živí. Mimochodem, jak jim chceš dělat dozor? Bojíš se létat."
"Je vidět, že mě opravdu neznáš." Ušklíbla se a pak odešla.

"Kde máš koště, Grangerová?"
"Co tu chceš?" Zeptala se otráveně.
"Jdu ti dělat dozor."
"Mě!"
"Co si pamatuju, byla si na koštěti nemožná. A smrt jednoho z profesorů by nebyla úplně dobrá vizitka pro Bradavický sbor."
Zakoulela očima a pohlédla na dívku s chlapce, kteří se k nim ploužili, každý z jiného směru.
"Tohle není spravedlivé!" Prskal chlapec.
"To že musím trávit svůj volný čas s tvým hnusným xichtem není..."
"Dost!" Okřikla je.
"Tohle odmítám poslouchat! Tohle chování je naprosto nepřístupné. Omluv se."
"Ale já..."
"Violett." Zasyčel Draco.
Mladá dívka sklonila hlavu a skoro neslyšně špitla.
"Omlouvám se."
"Nahlas."
"U Merlina! Promiň!" Vykřikla a Hermiona se ušklíbla.
"Takže to bychom měli a teď..." Odmlčela se a nechala jejich košťata zmizet.
"Hej!! To nemůžete! To koště bylo drahé a..."
"Nebojte se pane Thomasi, vaše koště bude zpátky na svém místě. Dnes vám bude stačit jenom jedno koště a to je tohle." Zvedla ruku, ve kterém držela jedno z těch školních košťat.
"Dnešní lekce je o důvěře. Slečna Violett se létat bojí..."
"Nebojím se ničeho." Zvedla bojovně hlavu.
"Jo a proto létáš jak potrefená..."
"Pane Thomasi!"
"Co? Je to pravda! Viděl jsem jí, jak si to zkouší a myslí si, že jí u toho nikdo nevidí. Nedokáže ani vzlétnout aniž by několikrát nespadla z koštěte."
"Ty jsi..?! Šmíráku!!"
"Řekla jsem dost!" Řekla rázně.
"Omluvte se slečně Violett."
"Sorry."
"Omluvte se jí jako kdyby to byla lidská bytost a ne odpadkový koš, který jste nakopl!"
"Promiň." Řekl s náznakem otrávení.
"Poslouchejte mě oba dva. To že se slečna Violett bojí létat není nic hrozného. Strach je přirozená věc. Každý se něčeho bojí. Tohle koště je očarované tak, aby se na něm nedalo letět moc rychle, a aby zamezilo veškerým blbostem, které by vás napadli. Pane Thomasi." Předala mu koště a on nasedl.
"Slečno Violett posaďte za něj."
"To ne! To po mě nemůžete chtít! Vždyť mě někde shodí!" Protestovala.
"Musíte mu věřit. Vy se pane Thomasi budete chovat slušně. Budete slečně Violett trpělivě vysvětlovat, co děláte a jak to děláte. Poletíte pomalu a nízko při zemi. Pak se vyměníte."
"To ne! Za tohle nemeh..."
"Neptala jsem se na váš názor." Umlčela ho a pohlédla na Violett, která neochotně nasedla na koště a chytila se Thomase.
"Vkládá svůj život do vašich rukou, a to není malá věc. Prokázala vám důvěru, nezklamte jí. Tak do toho."
Thomas se otočil k dívce a něco jí řekl. Pak se vznesli mírně nad zem a Violett se k němu křečovitě přitiskla.
"Udělejte si pár koleček okolo hřiště." Pokývla jim.
"Jestli se tu dneska nestane něco hrozného, tak by tvůj plán mohl vyjít."
Pohlédla na blonďáka.
"Moje plány vždycky vycházejí."
"Oh promiň, já zapomněl. Jsi neomylná."
"Ne, nejsem. Nikdy jsem nebyla." Zavrtěla hlavou.
"Jen umím dobře plánovat." Usmála se a pohlédla na ně.
"A co my? Prolétneme se? Budeš mi důvěřovat?"
Hermiona se zasmála a pokrčila rameny.
"Někdy jindy." Zavrtěla hlavou a pak k jeho překvapení vzlétla bez koštěte. V mžiku byla pryč.
"Co to sakra?" Nasedl na koště a dohonil jí.
"Jak to sakra děláš?"
"Víš jak jsem říkala, že hůlka je jen prostředek k usměrnění magie? Koště je to samé. Nelétáš díky koštěti, ale díky magii." Zastavila se, roztáhla ruce a zatočila se, pak oblékla Malfoye kolem dokola. On na ni hleděl, jakoby ji dnes věděl poprvé v životě.
"Ale jak ses to naučila?"
"Když v životě ztratíš všechno, musíš začít jen s tím, co máš. Já mám vědomosti a otevřenou mysl." Pokrčila rameny a pohlédla směrem, kde nízko nad zemí poletovali ti dva na jednom koštěti a Violett vypadal, že si to užívá.
"A já myslel, že se létání bojíš."
"Bála jsem se mnoha věcí. Třeba války a přežila jsem. Strach z létání se oproti tomu zdál být až malicherný." Pokrčila rameny.
"Vyrůstám v tomhle světě od svého narození a... Jediný o kom vím, že to ovládal, byl Voldemort a Snape, ale nikdy by mě nenapadlo, že toho je schopný každý."
"Víš proč? Ty na magii hledíš jako na něco přirozeného, je to tvojí součástí. Pro mě je magie vlastně něco, jako energie, kterou musíš umět usměrnit."
"Zajímavé."
"Podívej. Vypadá to, že se nakonec i docela baví." Pokývla směrem ke dvojici, která právě dosedla na zem, aby si mohli vyměnit místa.
Po jejich lekci, která nakonec dopadla nad očekávání, oba obdrželi nějaké body, protože se dohodli, že pokud vše půjde hladce, vrátí jim jejich bodovou ztrátu zpět. Hleděla na nasdšenou Zmijozelku, která odcházela s úsměvem. Blonďák se na ni otočil.
"Půjdeš dnes do Prasinek?"
"Asi ano. Neville mě už lákal."
"Doprovodím tě, abych ti vysvětlil, co mám zítra v plánu já."
"Dobře." Souhlasila a vydala se k hradu.