Prokletí

Trapné ráno

Taky jste včera koukali? Já ano! 😂 Manžel je sice neznaboh, kterej holduje spíš pánovi prstenů, ale ví, že jsem magor do Harry Pottera, tak mi to trpí.
Hezkou neděli všem ❤️.
——————————————-

Zamrkal a vyskočil na nohy, jakoby se snad popálil. Nebyl si jistý, jestli to byla pravda nebo si s ním jeho mysl hrála. Hleděl na ženu, která stále ležela na zemi, jejíž šaty se vyhrnuly až nebezpečně vysoko a sám si nevšiml, že při jeho prudkém vyskočení se mu uvolnil ruční. Než si vůbec stačil uvědomit, co se děje, byl ručník na zemi a ona měla dokonalý výhled na jeho mužství.
"Sakra!" Zaklel a rychle se zakryl. I když pohled na Grangerovou, jejíž tváře měly skoro karmínový odstín, byl k nezaplacení.
"Nic jsem neviděla." Zamumlala tiše a on nadzvedl obočí.
"Tak malé to určitě není, tím sem si jistý." Řekl a naznačil pohyb, jakoby se chtěl znovu odhalit.
"Ne!" Vyjekla a on se zasmál.
"Ty si ale neskutečný bastard!"
"Kdyby ses viděla..." Smál se.
Hermiona si nebyla jistá, jestli ho kdy slyšela se takhle smát. Tak upřímně a od srdce. Bylo to skoro až nakažlivé, takže se najednou přistihla, jak se taky chichotá.
"Vydrž chvíli." Řekl a na malý moment zmizel. Ona se mezitím posadila. Když se vrátil, měl na sobě kalhoty. Jenom kalhoty.
"Mohl sis obléct i košili, počkala bych."
"To jsem mohl, ale... Nebyla by to taková sranda. Červenáš se jako školačka!"
"Jsem ráda, že se bavíš, ale já se opravdu potřebuji vykoupat a už teď sotva stíhám."
Přešel k ní a vzal ji do náruče, jakoby nic nevážila, aby ji přenesl do koupelny.
"Zvládneš se svléknout? Nebo potřebuješ pomoct?"
"Zvládnu to! Opravdu! Postav mě na nohy!"
"Jsi si jistá?"
"Ano!" Postavil jí na nohy a ona se opřela o zeď. Stál tam a pozoroval jí.
"Můžeš jít."
"Počkám, radši." Pokrčil rameny a ona po něm šlehla vražedným pohledem.
"Fajn, jdu... Ale jestli spadneš..."
"Zvládnu to!"
"Tak mi alespoň dej tvoje věci, vyčistím ti je."
"Fajn, ale otoč se!"
S pobavený úsměvem a bez řečí se otočil.
Slyšel šustění jejích šatů a proklínal reakci svého těla. Bylo to tak... Pořád musel přemýšlet o té vzpomínce.
Natočil hlavu, jen nepatrně. Neměl by se koukat, ale byl Zmijozel tělem i duší. A tak spatřil nahou křivku jejích zad. Jemně vyhlížející krémovou pokožku. A jizvy. Spoustu jizev. Skoro by zapomněl, že byla taky poznamenaná válkou. Chtěl sjet pohledem ještě níž, když otočila hlavu.
"Malfoyi!!!"
"Taky ses podíval a viděla si mnohem víc." Odpověděl klidně.
"Ty si opravdu neskutečnej!" Sáhla po ručníku, aby se zahalila a hodila po něm své šaty.
"Vypadni!"
"K tvým službám."
Naposledy na ní mrknul a pak odešel i s jejími šaty. K jeho překvapení bylo součástí toho balíčku i její spodní prádlo. Krajkové, jemné a luxusně vyhlížející. Jestli byl někdy v pekle, tak tentokrát si nestěžoval.

Teplá voda uvolnila její svaly a tak mohla zase chodit. Vyšla z koupelny zabalená do ručníku a před dveřmi na ní čekalo její čisté a úhledně složené oblečení i s malou lahvičkou. Poznávala ten lektvar. Před pár lety ho musela vypít snad tunu. Nevědomky se pousmála.
Když vyšla z novu, byla již oblečená. Seděl u malého stolku, na kterém byl tác s jídlem.
"Snídani ještě stihneš, ne?"
Mlčky přikývla a přešla po pokoji směrem k němu.
"Děkuji." Špitla a posadila se. Vzala si kousek pečiva a napila se čaje.
"Co budeme s Violett dělat?" Pohlédl na ní a ona pokrčila rameny.
"My?" Překvapeně vzhlédla.
"Pozval jsem si jí dnes na kobereček do kabinetu, ale hádám, že bys do toho chtěla taky mluvit."
"Já... Musí pochopit, že takovéhle chování má své následky. Nemůže se ohánět kletbami jen tak. Kde k tomu vůbec přišla?"
"Její dědeček, ač není smrtijed a nikdy se nechlubil tím, že s Voldemortem souhlasil, tak je velice pyšný na jejich čistokrevnost. Hádám, že jí zasvětil do tajů temné magie."
"A měla i jiné incidenty? Co já vím, šikanovala někoho? Nadávala mu do mudlovských šme..."
"Nepoužívej to slovo." Zarazil jí prudce a ona nadzvedla obočí.
"Proč? Je to jenom slovo Malfoyi, kdysi to bylo tvoje oblíbené slovo."
Mlčel, ale mračil se.
"Proč já ho používat nemůžu, když je to to, co vlastně skutečně jsem?" Položila na stůl ruku a natočila jí tak, že byla vidět její jizva. Její znamení. Její cejch. Její prokletí.
"Grangerová... Já..."
"Ne, poslouchej mě. Jsi pořád stejný bastard, ale nejsem hloupá. Vím, že nejsi... Nikdy si nebyl..." Hledala správná slova.
"Jestli si myslíš, že jsem ti neodpustila, tak se pleteš. Ty nejsi můj problém, chápeš? Nežiju minulostí. Nepitvám se v ní. Nechci. Byl si kluk. Malý kluk který byl vychován nějakým způsobem. Ale když se z kluka stal chlapec, vím, že si pochopil. Vím, že si to nechtěl. Já se na tebe nezlobím. Neužírám se nenávistí. Dnes už je to jen špatná vzpomínka a tohle, tohle je jen jizva. Je to slovo, které se mě nedotýká." Byla to tak trochu lež. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že kdyby jí tak znova oslovil, kdyby jí řekl, že je mudlovská šmejdka, ranilo by jí to. Z jeho úst by to bolelo. A ona opravdu netušila, proč tomu tak bylo.
Hleděl na ni neschopný slova. Pořád se mračil.
"Malfoyi?"
Pohlédl jí do očí a ona se na něj měkce usmála.
"Byla jsem mudlovská šmejdka, stejně jako ty si byl smrtijed." Pohlédla na jeho předloktí a on se napjal.
"Byli jsme, co jsme byli. Dnes už na tom nezáleží. Nikdy se toho nezbavíme, je to naší součástí, ale to neznamená, že nejsme dál. Já jsem."
"Omlouvám se." Vyhrknul a ona překvapeně zamrkala.
"Já... Nikdy jsem se ti za to neomluvil. A proto se omlouvám teď"
"Dobře." Usmála se a pak se její úsměv změnil v úšklebek.
"Ale stejně na tebe nebudu milá."
Odfrknul si a nadzvedl koutek svých úst.
"Na tom nezáleží, teď už vím, jaké nosíš spodní prádlo, to mi stačí. Mimochodem, tu podprsenku ti už nevrátím."