Prokletí

Omluva

Tahle kapitola bude dlouhá... Teda spíš bude prostě delší než obvykle. Samozřejmě, že by mohla být i delší, záleží na úhlu pohledu, ale tentokrát se mi nehodilo to někde prostě seknout, takže si užijte pořádnou nálož! ❤️
Budu ráda za jakékoliv komentáře nebo hvězdičku.
Děkuji všem, kteří dychtivě čtou a napjatě čekají na další díl. Povídka ještě zdaleka není u konce a bohužel pro mě není ještě úplně dopsaná, ale každým dnem na tom alespoň chvilku pracuji. Pro vaše uklidnění mám sepsané důležité body a vím, jakým směrem se bude pobídka ubíhat, jen to musím spojit, aby to dávalo smysl. A spíš, než že bych neměla inspiraci, chybí mi trochu čas 😂. Ale vy to stejně ani nepocítíte, protože zatím v záloze ještě pár kapitol mám 🙂❤️.
—————————-

Uběhlo pár dní a ona se mu úspěšně vyhýbala. To její přemisťování mu lezlo pěkně na nervy. Jednou dokonce vešel do třídy ještě než skončila, všimla si ho a v momentě, kdy se rozloučila se studenty prostě zmizela. To bylo k zbláznění! Jak se jí měl omluvit, když se mu prostě vyhýbala?
A tak počkal na společnou hlídku. Tam se mu vyhnout nemohla.
Čekal na ni, opíral se o zeď a byl ztracený v myšlenkách, když dorazila. Měla na sobě klasické mudlovské jeansy a bílé tílko. Z toho pohledu mu vyschlo v ústech. Nebylo to tak dlouho, co se k němu tisklo její tělo a... A jeho představivost si s ním hrála. A to jakým rázným krokem se k němu blížila, to jak se její boky pohupovaly... Přistihl se jak přemýšlí nad tím, že by se pohupovaly úplně jinde. Byl v prdeli. Dokonale. Chtěl se jí omluvit, ale tahle nasraná Grangerová v něm probouzela něco, co v něm tak dlouho spalo a vlastně si ani nebyl jistý, jestli to někdy pociťoval tak silně. Byla to touha. Děsil se toho. Stačilo aby se ho dotkla a on by jí dovolil cokoliv. Ale nešlo to. Jeho minulost, jeho rodina... Byl tak zatraceně ponořený ve sračkách, že jí prostě nemohl táhnout sebou. Ona měla svých problému dost. Jak na ni mohl naložit ještě víc?
"Beru si jižní část." Řekla chladně, otočila se a... A byla zadržena rukou. Tvrdě za ni zatáhl a přirazil jí ke zdi.
"Co to kurva...?"
"Chci s tebou mluvit, ale ty..."
"I idiotovi jako jsi ty by mělo dojít, že s tebou mluvit nechci. Nech mě být."
"Jsi nasraná a já to chápu, ale..."
"Oh... Tak ty to chápeš? Ty jsi tak ohleduplný." Zapitvořila se a pokusila se mu vytrhnout. Tohle byl její jediný problém. Jeho fyzická stavba byla prostě lepší. Zatracený testosteron.
"Nech mě, abych ti vysvětlil..."
"Ne Malfoyi. Ne. Prostě ne. Nechci slyšet nic z toho co řekneš. Nezajímá mě to. Ty mě nezajímáš. A teď mě pusť, protože jestli to neuděláš do tři vteřin, něco se ti stane."
Hleděl jí do očí a pak rezignoval. Tohle nemělo cenu. Pansy měla pravdu. Pokud s ní chtěl mluvit musel to udělat pořádně.
Koukal na ní jak hledala něco v jeho očích a pak se otočila a kráčela pryč.
"Víš, někdy působíš malým dojmem, ale když chceš, dokážeš zvednout celý svět."
Nevěděl proč to řekl, ale donutilo jí to zastavit se v pohybu.
"Nedělej to..." Řekla tiše.
"Co?"
"Nesnaž se být mým kamarádem, když ti jde jen o to, abys smazal pocit viny."
"Jestli si tohle myslíš, tak mě ještě neznáš tak dobře, jak si myslíš. Protože jinak bys věděla, že se nikdy nesnažím o to, co mě nezajímá."
Neotočila se na něj, ale na jejích zádech viděl, jak se prudce nadechla.
"Hezkou službu, Hermiono."

To co jí řekl, jí zasáhlo. Nenáviděla ho za to, že na ni měl takový vliv. Pořád slyšela v hlavě jeho hlas, ty slova. A věděla, že už dlouho neodolá, protože v hloubi duše už odolávat nechtěla. Jediné co chtěla, byl zpět ten divný vztah, co spolu před tím měli. Chyběl jí. Chybělo jí jejich dohadování, a to vzájemné oťukávání toho, co si k sobě mohou dovolit. Poprvé po dlouhé době pro ni nebylo tak děsivé se někomu svěřit, ale stále na něj byla naštvaná. Trochu. Možná míň, než si nalhávala.

Stál u jejích dveří a čekal až otevře. V jedné ruce držel knihu a v druhé kafe. Dveře její komnaty se otevřely a div se nesrazili.
"Do prdele!" Vyjekla a položila si ruku n srdce.
"Co tu sakra děláš?"
"Něco ti nesu." Podal jí kávu a knihu.
Pohlédla na jeho ruce a pak na něj.
"Co to je?"
"Nevěděl jsem, že si slepá."
"Jestli to měl být vtip, tak byl fakt špatný."
"Tohle je fakt dementní. Hele prostě jsem přišel, protože... Tohle je kafe a kniha."
"To vidím."
"Grangerová..." Zasyčel a ona se ušklíbla.
"Ale co já s tím."
"Přišel jsem proto... Prostě já..." odložil knihu a kafe na stolek vedle dveří, na kterém stála váza s květinami.
"No tak teď jsem opravdu zvědavá." Opřela se o zeď a nadzvedla obočí. Vychutnávala si ho.
"Omluva! Jasný? Přišel jsem se omluvit. V podstatě jsem byl uražený ze stejného důvodu jako ty. Už dlouho jsem si do života nepustil nikoho nového a... Prostě mě naštvalo, co si řekla. Je to sice iracionální, ale prostě je to tak. Mluvili jsme o tom, jak si minulost hodila za hlavu, že jsi dál a že jsme byli co jsme byli, že na tom dneska už nezáleží..."
"Protože nezáleží! To sis jako myslel, že jsem to řekla protože... Protože co? Co bych z toho měla, kdybych ti zrovna v tomhle lhala?"
"Já nevím! Takhle moc jsem nad tím nepřemýšlel."
"Ne, ty jsi totiž vůbec nepřemýšlel! Víš, co mě na tom žere úplně nejvíc?! Že ses ani nezeptal. Rychlý soudy, to je ti podobný. Jako kdyby sis tím vším sám neprošel nesčetněkrát! A když se pak dozvíš pravdu tak co? Děláš, jakoby se nic nestalo, jenomže stalo!"
"Hele já se ti přišel omluvit!"
"A já ti na to seru." Odsekla a chtěla odejít. Chytil jí za ruku a zastavil jí.
"Jsi tak sprostá, když jsi naštvaná." Zvedl koutek úst do samolibého úsměvu.
"Vím, že jsem to posral. Sere mě to, fakt. Prostě jen... Je snazší předpokládat, že o tobě lidé smýšlí špatně. Je snazší si myslet, že tě každej zradí, protože když se to stane, jsi na to pak připravený. S tebou jsem na to připravený nebyl. Proto mě to tak naštvalo."
"Pořád si myslíš, že si o tobě lidé můžou myslet jen to nejhorší, co?"
"Je to jejich právo."
"Není. Nikdo by neměl člověka soudit, dokud mu nedá šanci, aby ho poznal."
"Takhle svět ale nefunguje."
"Ne, ale já ano. Nikdy jsem nikoho nesoudila, dokud jsem s ním nestrávila čas. Znáš mě dost dlouho na to, abys věděl, že já nejsem jako ostatní."
"Já vím, jen na to někdy zapomínám. Jsem ostražitý, stejně jako ty. My dva se od sebe zas tak nelišíme."
Hermiona si ho prohlížela a pak si povzdechla a pohlédla na stolek.
"To kafe si vařil ty?"
"Ne, poprosil jsem skřítky."
"Fajn... Pojď dál." Pozvala ho k sobě a ona jí následoval.
Nabídla mu čaj. Pak si sedla do křešla a listovala opravdu starým výtiskem knihy Historie Bradavic.
"Děkuju." Vzhlédla a on přikývl.
"Ještě jednou se omlouvám."
"Ne... Nemusíš. Já... Je to v pohodě."
"Když jsme zase kámoši a máme tu upřímnou chvilku... Mohla bys mi na něco odpovědět?"
"Nezačínej s tím zase."
"Já prostě jen nechápu, proč by se někdo jako ty měl cítit odpovědný za všechno zlé, co se lidem děje. Co tak hrozného se stalo, že jsi až tak moc v prdeli?"
"Kde začít?" Ušklíbla se.
"Proč se tolik obviňuješ? Nedává to smysl. Díky tobě Potter vyhrál válku! Díky tobě mají kouzelní tvorové lepší podmínky v kouzelnické společnosti... Je toho tolik, co si udělala pro dobro společnosti a stejně si připadáš, jako bys pro ní byla zkázou."
"Koukám, že o mě máš načteno."
"Grangerová."
"Hele zas tak v prdeli nejsem." Napila se kávy.
"Nemyslím si, že můžu za všechno, ale jsou věci, které jsem mohla ovlivnit. Věci, které se staly kvůli mě. Musíš pochopit, že už nejsem ta malá holka, pro kterou byl školní řád svaté písmo. Nejsem ta Hermiona Grangerová, kterou tvoje teta mučila na špinavé podlaze Malfoy Manoru. Už ne. Dneska bych se dokázala bránit a neváhala bych použít kletbu, která se nepromíjí. Zabila bych jí bez milosti."
"To já vím. Vidím tě přesně takovou, jaká jsi. Vidím ženu, která bojuje hlavně sama za sebe. A popravdě... Líbí se mi to." Řekl k překvapení jich obou. Po té větě se svět kolem nich zahalil do ticha. Hermiona přemýšlela a pak se rozhodla.
"Fajn. Dobře. Jsem schopná přijmout tvoji omluvu, ale nejsem schopná mluvit o tomhle všem. Ještě ne Draco. Je moc brzy. Stále jsem trochu naštvaná."
"A co kdybych začal já? Pomohlo by to?"
"Zkus to." Pokrčila rameny.
"Teď ti řeknu něco, co nikdo neví. Když vás tenkrát přivedli, byl jsem šílený strachem. Opravdu jsem se bál. Nemohl jsem se ani koukat na to, jak tě mučí. Bylo to, jakoby někdo nadobro zabil mou dětskou nevinnost. Jasně, už jsem dávno nebyl dítě a nevinný? To jsem nebyl snad nikdy. Přesto mě to... Hrozně mě to ovlivnilo. Díky Bellatrix jsem věděl, co je dalším viteálem. Tenkrát v té komnatě jsem nebyl jen tak náhodou. Hledal jsem ten diadém a chtěl jsem ho zničit. Proto jsem založil ten zložár, když jste se objevili. Nechtěl jsem, abyste na to přišli a zároveň jsem nemohl dopustit, aby to vypadalo, že po vás nejdu. Chápeš?"
"Zložár by to nezničil."
"To jsem tehdy ještě nevěděl."
"Takže ty jsi... U Merlina... Proč si to nikdy nikomu neřekl?"
"A kdo by věřil smrtijedovi? Myslíš si, že jsem tak naivní? Mysleli by si, že je to lež."
Hermiona po chvilce váhavě přikývla. Měl pravdu.
"Teď ty..."
"Když já..."
"Slibuji, že nikomu nic neřeknu, Hermiono. Já jen... Chci to pochopit."
"Sakra..." Zaklela.
"Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího, než moje rodina. Milovala jsem je. Pro ně bych udělala všechno. Pro ně a pro lidi, na kterých mi záleží. V tomhle se nelišíme. Jenomže moji rodiče zemřeli kvůli tomu, že jsem čarodějnice. Neochránila jsem je já a ani moje snaha. Rona kvůli mě mučili a Harry... Harry kvůli mě musel lhát. Všechno to začalo, když jsem po válce chtěla vrátit svým rodičům paměť. Já... Uvrhla jsem na ně kouzlo, aby zapomněli, že měli dceru. Chtěla jsem je dostat pryč odsud. Aby je nechal Voldemort být. Aby prostě zmizeli, jakoby ani nikdy nebyli moji rodiče. Měla jsem v plánu, až bude po všem, jim paměť zase vrátit. Jenomže když válka skončila a zdálo se, že všechno dobře dopadlo, jsem je nemohla nikde najít. Pátrala jsem opravdu dlouho. Nikdo to nevěděl. Pak jsem je našla... Na hřbitově. Když jsem zjistila, že jsou moji rodiče mrtví a že ti, kteří je připravili o život, byli omilostnění a vyvázli bez trestu... To prostě.. Nemohla jsem to nechat jenom tak. Našla jsem je a... Nepředala jsem je spravedlnosti, která už jednou selhala. Prostě jsem..."
"Vykonala si na nich svou vlastní spravedlnost?"
Hermiona mlčky přikývla.
"Když je pak bystrozoři našli... Harry hned věděl, co se stalo, ale lhal kvůli mě. Mohli mě za to klidně zavřít. Jsem rozbitá Draco. Jsem zrůda. Nejsem o nic lepší, než taková Bellatrix."
"To neříkej." Zarazil jí rázně.
"Ublížila si někomu, kdo ublížil spoustě jiným. Hermiono, ty které si zabila, si to zasloužili. Znásilňovali, mučili a zabíjeli mnohem horšími způsoby. Bellatrix byla šílená. Ty nejsi jako oni."
"Ale zabila jsem a ne kvůli sebeobraně, ale kvůli pomstě Draco, to není..."
"Je to v naprostém pořádku."
"A to je právě to. Já toho nelituji. Měla bych se cítit špatně, ale ne... Necítila jsem vůbec nic."
Hleděl na ní a přemýšlel, co má říct.
"A proto nejsi jako oni. Protože kdybys byla, cítila bys uspokojení, možná radost, potěšení. Oni se v tom vyžívali."
Hermiona si uhladila vlasy a poposedla si. Tenhle rozhovor pro ni byl hrozně intimním. Víc, než kdyby se s ním bavila o sexu.
"Ty nejsi rozbitá Hermiono, jsi jen trochu poškrábaná." Překvapeně k němu vzhlédla a měla pocit, jakoby se jí srdce zastavilo v hrudi.
"Na." Prolomil ticho a sáhl si do kapsy. Podal jí nějakou mast.
"Je to na tu tvou jizvu, co máš na tváři. Sice nezmizí úplně, ale..."
"Krásnější už být stejně nemůžu." Uchechtla se a on polkl svoji poznámku.
"A teď mi něco řekni ty, ten večer si řekl, to nejde a když jsem odpověděla, že to chápu, řekl si, že ne. Co si tím myslel?"
"Myslel jsem tím to, že to není kvůli tobě, tvé krvi nebo kvůli někomu jinému."
"Takže?"
"Je to kvůli mě. Protože vím, že jsem hajzl. A teď si to uvědomuji ještě daleko víc. Kdo jsem já, abych soudil co o mě říkáš? Já o tobě mluvil i hůř. Jsem zlý člověk a stáhl bych tě ještě hlouběji, to nechci."
"Proč to nenecháš na mě?"
"Protože ty si děláš co chceš, vždycky a já... Někdo z nás to musí mít pod kontrolou."
"Nevěříš mi?"
"Věřím. Nevěřím sobě."
"To nedává smysl."
Vzduch kolem byl najednou těžký. Byli si tak blízko. Stačilo se jen natáhnout. Pohlédl na její rty a v hlavě se mu mihlo hned několik obrázků.
"My dva prostě nemůžeme být kamarádi." Řekl tak smyslně, až se něco uvnitř ní bolestně sevřelo. Dost dobře nedokázala myslet na jeho slova, jediné, na co se mohla právě teď soustředit byl on. Zahleděl se jí do očí a jí naskočila po celém těle husí kůže. Ten jejich polibek... Pořád ho měla před očima. Jakoby stále cítila jeho rty. Pohltilo jí to. Ale měl pravdu, nešlo by to. Byla by to katastrofa.
"A co teda jsme?" Nadzvedla obočí.
"Kolegové?" Navrhl a ona přikývla.
Pak zavrtěla hlavou, jakoby se snažila probrat z transu, odstoupila od něj a napila se kávy.
"Takže večer létání, kolego?" Ušklíbla se.