Láska nezná hranice

4.Kapitola

Pohled Katherine

Sledovali jsme trénink Avengers. Jako bych to tu znala. Jak jeto možné? Jsem si jistá že jsem tu nikdy nebyla. Můj zrak spadnul na čarodějku. Proč mi je podobná? Mohla by to být? Ne to je blbost. Moje matka je mrtvá. Generál by mi přeci nelhal. Nebo ano? Byla jsem připravená dát znamení útoku. Jenže jsem stále neviděla Agentku Romanoff. Kde je? Na nic jsem už nečekala. Zvedla jsem ruku. "Útok." Zakřičela jsem. "Katherine?" Moje jméno. Otočila jsem se na hlasem. Čarodějka. "Katherine, holčičko moje!" Běžela ke mně. Sledovala jsem ji s neutrálním výrazem. Opatrně natahovala svou ruku k mojí tváři. Ucukla jsem. "Odkud znáte moje jméno? Nejdříve ten létající hmyz. Následně agentka Romanoff. A teď vy. Kdo jste?" V její tváři se vystřídalo několik emocí. Ze smutku přišel nechápající. Nejen ona ale i ten voják vedle ní. "Jsem tvá matka." Zašeptala. Ne nemůže být. Lže. "Lžeš, nemám rodinu. Moje rodina je mrtvá." Zakřičela jsem a rovnou vypálila "Katherine, prosím." Ještě to zkoušela. "Přestaň, kde je? Kde je Agentka Romanoff." Tohle jsem zakřičela už lehce méně. "Wando, je to zbytečné. Nic si nepamatuje. A jinak hledáš asi mě." Její hlas. Zavřela jsem oči. Její hlas bych mohla poslouchat pořád. Otevřela jsem oči. Sledovala mě s lehkým úsměvem. Proč mi tohle děláš? "Ráda tě zas vidím Katherine." Dost. Máš ji zabít. "Děláš mi to lehčí." Ušklíbla jsem se. "Je to jen mezi námi. Stáhni je." Přimhouřila jsem oči. "Nemusíme bojovat." Přiblížila se ke mně. "Máš strach? Bojíš se, že splním úkol." Na nic jsem už nečekala. Rovnou jsem se rozmáchla. Mé ráně se zkušeně vyhnula. 

Nepoužívala jsem kouzla. Nechci ji zabít. Podívala jsem se kolem sebe. Leželi v poutech. Bože tak neschopné. V tomto momentu nepozornosti mě dostala na zem. Seděla na mě obkročmo. "Nemusíš to dělat. Katherine chybíš nám. Mně chybíš. Vrať se mi." Dvěma snadnými pohyby jsem ji dostala pod sebe. "O čem to mluvíš? Neznám tě. Tebe ani ostatní." O co se sakra snaží. O co jí jde? "Není mrtvá. Podívej se na Wandu. Máš stejné rysi. Jsi jako ona." Mluvila, a přitom se bránila. Už chápu že je legenda. Podívala jsem se kolem sebe. Všichni nás sledovali. Můj pohled zůstal na dvou dívkách. Au moje hlava. Chytla jsem se za ní. 

 Vytáhli z pod zad malé krabičky. Musela jsem se pousmát a podívala se na zbytek který koukal lehce vyděšeně. „Děkuji" Zašeptala jsem. Po tom, co jsem je postupně objala. Otevřela jsem dárek od Kate našla tam krásný náramek. Ten od Yeleny skrýval řetízek se znakem Black Widow. „Pověz nám cos dostala?" Pousmála jsem se a řekla. "Náramek a řetízek." Obě se začali smát. "To víme to jsi dostala od nás, ale od ostatních?" Jen jsem sklopila hlavu. Lehce zavrtila ze strany na stranu a šeptla. „Zapomněli."

Co to bylo? "Katherine jsi v pořádku?" Zeptala se. Na nic jsem nečekala. A když se zajímala, jak mi je dostala jsem ji na zem. Seděla jsem na ní obkročmo. Nečekala jsem. Už jsem to chtěla ukončit. Než jsem však stihla cokoliv udělat. Moje rty se pohybovali synchronizovaně s jejími. Její rty chutnali jako jahody. Jahody se směsí krve. Jednu ruku měla na mém krku. A druhou lehce mačkala můj pas.

Byla jsem tak zabraná. Že jsem si nevšimla mamky a Nat. Probralo mě až to, když Nat letěla přes místnost. „NAT." Zařvala jsem a rozeběhla se za ní. „Nat jsi v pořádku?" Brečela jsem. Ublížila jsem jí. Ublížila jsem osobě, kterou miluju. Mamka ji vzala a šla sní za doktorem. Já se sebrala a odešla do pokoje. Nechci s nikým mluvit ani nikoho vidět. Pro bezpečí všech. Jsem NEBEZPEČNÁ!

Proboha. Co jsem to udělala? Odtáhla jsem se od ní. Měla jsem slzy v očích. "Nat." Usmála se na mě. Svou ruku mi položila na tvář. Lehce jsem se do její ruky položila. Zavřela jsem oči a nechala Nat aby mě hladila po tváři. "Je to v pořádku." Snažila se mi stírat slzy. "Co se stalo?" "Pojď vše ti řeknu. Ale přesuneme se dovnitř. Ošetřím tě. Ano." Lehce jsem kývla. Vstala jsem z ní. Pomohla jsem ji na nohy. Chytla jsem její ruku a hrála si s jejími prsty. "Kdo jsou ty lidé?" Zeptala jsem se cestou do budovy. Vím, že bych je asi měla znát. Ale neznám. "Baví tě to?" Zeptala se mě. Nejdříve jsem nechápala. S úsměvem zvedla naše ruce. Stále jsem si hrála s jejím prsty. "Promiň." Pustila jsem ji. "Ne to je v pořádku." Chytla mě za ruku a propletla nám prsty. "Kam jdeme?" Bála jsem se. Věděla jsem, že ji mohu zabít. Umím kouzlit, ale zároveň jsem ji věřila.