Láska nezná hranice

8. Kapitola

Pohled Katherine

Jsme na místech. Byla jsem na terase, kde jsem pila čaj. Můj výhled byl skvělý. Peter byl na druhé straně. Takže jsme je měli pod dohledem. "Máme to." Ozval se do sluchátka Steve. Hned jak se přiblížily jsem se dala do pohybu také. Šla jsem kousek za nimi. Peter už byl dole pod schody. Kontroloval situaci. "Jdou směrem k vám." Slyšela jsem říkat Petera. Byla jsem připravena na všechno. Ovšem to, co přišlo na schodech to jsem nečekala. "Polib mě!" Zasekla jsem se. "Cože?" Sledovala jsem scénu, co se v ten moment odehrála. Scénu, co mi zlomila srdce. Nat ho chytla za límec a přitáhla si ho do polibku. Na nic jsem nečekala otočila jsem se a vydala se pryč. Pryč z tohoto místa. "Katherine?" Ozval se do sluchátka Peterův tichý hlas. Jako by se bál že mi ublíží. "Jsme venku. Zvládli jsme to." Zas Steve. "Katherine. Kde jsi?" Natasha. Na nic jsem nečekala vyndala si sluchátko. Nechtěla jsem už nic slyšet. Vzala jsem do ruky telefon a tam už byla zpráva od Petera. 

SpiderBoy: Katherine kde jsi? Jsi v pořádku? Viděl jsem to, co ty. Natasha vyšiluje.

Jedu domů. Nechci sní mluvit. Řekni ji že jsem v pořádku. Uvidíme se doma.

SpiderBoy: Dobře. Buď opatrná. Uvidíme se zítra doma.  

Neuvidíme, ale to jsem ti napsat nemohla. Dojela jsem k AT. Vzběhla jsem ke svému pokoji. "Katherine, co tu děláš? Ne že bych tě ráda neviděla. Neměla jsi přijet až zítra?" Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na mamku. Hned když viděla oči plných slz se zděsila. "Zlatíčko, co se stalo? Ublížil ti někdo?" Vzala mě do objetí. Ano Natasha. Ale to nemusíš vědět. "To nic mami. Bude to dobré. Jen mohla bych jet na chvilku na chatu?" Zeptala jsem se. "Samozřejmě. Jestli ti to pomůže. Jen mi slib že se brzy vrátíš." Pousmála jsem se. "Slibuji. A ještě. Prosím neříkej nikomu, kam jsem jela." Políbila mě do vlasů. "Neboj se. Ale až se vrátíš vše mi vysvětlíš." Kývla jsem v souhlas. Zabalila jsem si věci do sportovní tašky. Nasedla jsem do auta a vydala se směr chata. Cestou mi pořád zvonil mobil. Nemůže mi dát pokoj. Po dlouhých šesti hodinách jsem dojela na chatu. Obchod jsem navštívila cestou, abych tam nemusela později. V chatě jsem v klidu vybalila věci. A pak se rozhodla napsat mamce. Sedmdesát zmeškaných hovorů. Třicet zpráv. Copak to nechápe? Nechci sní mluvit. Vybrala si a já teď jen potřebuji čas. Čas na to abych se dostala přes to, že jsem byla její hračkou. 

Dojela jsem v pořádku. Byla jsem ještě něco cestou nakoupit. Slibuji, že se brzy vrátím. Děkuju. Mám tě ráda mami.  

Odeslala jsem zprávu a vypla pro dnešek telefon. Rozhodla jsem se jít cvičit. Takže jsem na sebe navlékla tepláky a sportovní podprsenku. Jsem tu sama. Tak proč ne.  

Mohlo být něco málo po třetí hodině ranní. Stále jsem cvičila. Byla jsem naštvaná. Na ní že ho políbila. Na něj že vyhrál. Na sebe že jsem utekla. Boxovala jsem. Chtěla jsem ze sebe dostat všechny emoce. "Nenávidím tě!" Zakřičela jsem. U toho jsem požila i magii. Pytel proletěl celou místnost. Sklouzla jsem po nejbližší zdi. Kolena si přitáhla k tělu a slzy nechala volně téct. "Proč jsi to udělala?" Ptala jsem se sama sebe.   

Vzbudila jsem se v tělocvičně. Bolela mě hlava. Podívala jsem se na hodinky. Bylo něco málo po sedmé hodině ranní. Vstala jsem ze svého velice nepohodlného místa na spaní. Došla jsem do kuchyně. Vzala do ruky mobil, který byl stále na kuchyňské lince. Zapnula ho. Nevzdala si to. Bylo tam mnoho zmeškaných hovorů a zpráv. Mobil jsem zas položila. Napila jsem se vody. A tentokrát jsem si šla lehnout do postele. Podruhé jsem se probudila. Bylo čas oběda. Cestou do kuchyně jsem se rozhodla zavolat Yeleně. Proto jsem vzala telefon a vytočila její číslo. Téměř hned to vzala. "Katherine! Kde jsi? Co se děje? Natasha tu vyšiluje že tě nemůže sehnat." Vychrlila na mě hned. Než jsem odpověděla slyšela jsem ještě Natashu. "To je Katherine? Dej mi to chci sní mluvit." Na nic jsem nečekala. "Yel mohla bys s Kate zamnou přijet prosím." Řekla jsem potichu. "Jasně děje se něco? Chce s tebou mluvit Nat." Povzdechla jsem si. "Vše vám povím. Jen prosím nikomu neříkejte, kde jsem. Ví to jen mamka. A k Natashe. Nechci sní mluvit." Yelena ji řekla že sní nechci mluvit. A pak tam něco řešili. "Pošlu ti adresu. Uvidíme se." Nečekala jsem odpověď a típla to. 

Holky přijeli okolo osmé večer. "Tak co se děje?" Bylo první, co Kate vyhrkla. Sklonila jsem hlavu. "Vše začalo týden před misí." Začala jsem vyprávět. Obě na mě koukali. "No a pak ho prostě políbila." Dokončila jsem to. "Cože ho?" Zakřičela Yelena až jsem se lekla. "Políbila ho." Zašeptala jsem. "Musím vám něco ukázat," Vzala jsem je do tělocvičny. "Co se tu stalo?" Ptala se Kate. "Byla jsem naštvaná." Odpověděla jsem popravdě. "Myslela jsem, že to ovládáš." Vložila se do toho Yelena. "Taky že ano. Normálně." "Já ji zabiju!" Zakřičela Yelena. A už vytáčela něčí číslo. Přesněji Natashino. "Řekni mi, že to není pravda." Řekla celkem klidně. "O čem mluvím? Ty se mě ještě ptáš? Natasho Aljanovna Romanoff. Jak jsi sakra mohla políbil Steva, když miluješ Katherine!" Nad posledními slovy jsem se sekla. Ona mě miluje? "Součást plánu? Já ti střelím. To bude taky součást plánu." Pokračovala v křičení. "Ano jsem s Katherine. A Světe div se ne nedám ti k telefonu. Uvědom si, že jsi ji ublížila." Pokračovala. Najednou jako by se uklidnila. "Já vím jen jí dej čas ano." Nat ji něco říkala. Protože bylo delší chvilku ticho. "Neboj. Slibuji. Dobře. Já tebe Nat. Měj se." 

S Kate jsme na ní koukali jak na blázna. "V pořádku?" Zeptala se ji Kate. "Ano. Mám ti vyřídit, že ti dá času, kolik chceš. Jen chce abys věděla, že tě má opravdu ráda a lituje toho." Kývla jsem, že beru na vědomí. Přemýšlela jsem stále o tom, jak řekla, že mě miluje. Budu tady víkend a pak se vrátím. Potřebuji sní mluvit.