Láska nezná hranice

6. Kapitola

Pohled Katherine

Probudila jsem se v jejím objetí. Opatrně abych ji nevzbudila jsem vylezla. Udělala jsem hygienu a navlékla se do kombinézy na trénink. Kolem pasu se mi obmotali dvě ruce. "Utekla jsi mi." Ozvalo se mi u ucha. Otočila jsem se ji v objetí. Vtiskla ji lehkou pusu na rty. "Promiň, ale slíbila jsem Wandě, že si dáme trénink." Své rty přitiskla na ty mé. Došel nám dech. Opřela si čelo o moje. "Já vím. Opatrně." Kývla jsem a vydala se do tělocvičny.

"Jsi tady." Řekla nadšeně Wanda, hned jak mě viděla. "Dobré ráno." Usmála jsem se na ni. "Dobré." Usmála se na mě taky. "Tak se do toho dáme." Trénovali jsme už nějakou dobu. Smáli jsme se u toho. Přišlo mi to úplně normální.

"Musíš se soustředit zlato." Smála se mamka a ukázala mi to kouzlo znovu. "Ale to nejde mami." Vztekala jsem se a dupla nohou. "Zlato je ti teprve šest. Časem se to naučíš." 

"Mami, kde je tatínek?" Dívala jsem se a maminku, která měla slzy v očích. "Princezno mrzí mě to." Věděla jsem, co to znamená. Tatínek se nevrátí. Tatínek umřel.

"Katherine, kontrola je důležitá. Můžeš být hrdinou, ale také padouchem. Můžeš být záchrana, ale také vrahem." Zas mi při tréninku matka opakuje ta slova. Opakuje je od doby, co umím kouzlit. Protočila jsem oči.

AU! Chytla jsem se za hlavu. Co to sakra bylo? "Katherine? Zlatíčko jsi v pořádku?" Okamžitě u mě stála. Její dotek hlas mě dostal do reality.  Do očí se mi nahrnuli slzy. "Mami!" Zašeptala jsem v objetí. "Vzpomněla sis." Zašeptala. "Mrzí mě to." Plakala jsem. "To nic zlatíčko. Není to tvá vina."

Jsem tu už pár dnů. Nat se mi začala vyhýbat. Bylo to jakoby tu ani nebyla. Chtěla jsem brečet. Nejdříve se chová, jak kdyby byla moje přítelkyně. A pak se mi vyhýbá. Ale sama jsem nebyla nikdy. Mamka s ostatními byli obezřetní. Na každém kroku semnou někdo byl. Doma to byla mamka, Kate nebo Yelena. Ve škole Peter.

Dnes bylo krásně. Chtěla jsem se jít projít. Prvně jsem zašla do kuchyně. Tam jsem si chtěla vzít láhev s vodou. "Někam se chystáš?" Otočila jsem se. "Ty semnou zas mluvíš? Přestala ses mi vyhýbat?" Zvedla jsem k tomu obočí. "Katherine, tak to ale není." Uchechtala jsem se. "Ne? A jak to tedy je. Jsem tu pár dnů. Chvilku se chováš jako kdybys byla moje přítelkyně. Pak se mi vyhýbáš. Nemluvíš semnou. Tak buď tak hodná a nestarej se ani teď!" Otočila jsem se a odešla z téhle pevnosti. Přijdu si tu jak princezna ve věži.

Vyšla jsem na zahradu. Byla veliká. Vydala jsem se po cestičce. Cestička vedla do lesa. Došla jsem na nádherné místo. Byl tu menší vodopád a jezírko. Měla jsem si vzít plavky. Byla jsem zabraná do svých myšlenek. "Věděla jsem, že budeš tady. Chodila jsi sem často." Bože proč. To mě nemůže nechat být. Otočila jsem se čelem k ní. "Natasho co chceš? Nechci s tebou mluvit." Povydechla si. "Katherine, prosím. Vyslechni mě." Zavřela jsem oči. "Ne. Natasho nechci to slyšet. Prosím nech mě." Otočila jsem se. Chtěla jsem odejít. Ale v odchodu mi bylo zabráněno. Chytla mě za ruku a prudce mě přitáhla k sobě. Narazila jsem do její hrudi. Zvedla jsem zrak. "Co ještě?" Šeptla jsem. "Nechci se hádat. Neignorovala jsem tě. Byla jsem na misi. Chyběla jsi mi princezno." Vtiskla pusu na čelo. "Ale nerozloučila jsi se." Dala jsem hlavu dolů. Nechci, aby viděla, že chci brečet. Zvedla mi hlavu. "Obě víme že bys mě nepustila." Pousmála se na mě. Ruce dala na můj zadek. Já dala ruce kolem jejího krku. Vtiskla jsem ji lehkou pusu na rty. "Myslela jsem, že se na mě zlobíš." Uculila se. "Taky že ano." Vyplázla jsem na ní jazyk. Zasmála se. Přiložila svoje rty na ty mé.

"Katherine Wando Maximoff! Kde si sakra byla!" Řev mojí matky nešel přeslechnout. Zvedla jsem obočí. "Projít se?" Podala jsem to jako otázku. "Máš zaracha!" Vyvalila jsem oči. "Co prosím?" Dělá si srandu že jo! "Slyšela jsi!" Pousmála jsem se. "To nemyslíš vážně? Že ne!" Zeptala jsem se v klidu. "Žádná televize." Koukala jsem na ní jak na blázna. "Moje televize je rozbitá." Mykla jsem rameny. Toni mi ji má ale dnes přijít opravit. To ale neví.  "Tak žádný počítač." Ona se vážně zbláznila. "Počítač potřebuji do školy." Oznámila jsem ji. Byla rudá vzteky. "Tak žádné." Podívala se kolem sebe. Její pohled skončil na Nat. "Žádná Natasha." To ne! "Natasha ne!" "Žádná Natasha!" Přimhouřila jsem oči. "To není fér!" V ten moment se od zmíněné ozvalo. "Roztomilé." Hodila jsem po ní varovný pohled. Na čemž se začala smát. Svoji pozornost jsem zas otočila na matku. "Najednou si hraješ na matku roku? Celou dobu ses nestarala! Tak se přestaň starat i teď!" Podívala se na mě ublíženě. "Zlatíčko." Ne. "Přestaň!" Zakřičela jsem. "Přišla jsem o tebe více než na rok. Nechci tě ztratit znovu." Zašeptala. Zakývala jsem hlavou. "Musela jsi o mě přijít. Aby sis tohle uvědomila. Smutné." Otočila jsem se a vydala se do pokoje. "Katherine!" Slyšela jsem, než jsem odešla z místnosti.

Dělala jsem si úkoly do školy. Když vešla Nat. "Co tady děláš?" Dívala jsem se na ní. "Pssst." Dala si ukazováček na rty. Došla až ke mně a lehce mě políbila. "Máš mě zakázanou princezno." Zašeptala a zasmála se. "Hey. To není vtipné!" Dala jsem ji ránu do ramene. Zase se zasmála. "Klid princezno. Jsem tu." Usmála jsem se. Vstala jsem a padla ji do objetí. "Proč jsi ji neřekla že jsi tam nebyla sama." Zvedla jsem hlavu. "Já. Nenapadlo mě to." Zasmála se. "Trdlo. Teď máš zaracha." Políbila mě do vlasů. Přesunuli jsme se do postele. Hlavu jsem si položila na její rameno. "Měla jsi pravdu. Nepustila bych tě." Další polibek do vlasů. "Já vím princezno. Proto jsem ti to neřekla." Zamračila jsem se. "Ale příště mi to řekneš. Je ti to jasný!" Začala se smát. "To je jako rozkaz?" Zeptala se mě. "Možná?" Odpověděla jsem hravě. "Hezké." Zašeptala. "Katherine." Promluvila po chvilce ticha. "Hmmm." Zamumlala jsem. "Nezlob se na Wandu. Když jsi zmizela. Hledala tě všude. Nespala skoro. Byla zoufalá. Nechce tě znovu ztratit. A já tě taky nechci ztratit."