Prisoner ( CZ Doctor Who)

Část osmá: Mrtvá

"Ne!"

Vykřikl Doctor a sesunul se na židli. V jeho tváři se mísil vztek se smutkem a nakonec zvítězilo to první.

"Kdybyste pořádně prostudovali mou složku, zjistili byste, že mi na mých přátelích záleží. A věřte, že teď mi už nic nebrání v tom, abych vás zničil. Zabili jste někoho, koho jsem měl rád. Dostanu vás."

"Nemožné."

Pravil Dalek mechanickým hlasem a otočil hlavou. Pán Času se zamračil.

"Zkontroluj si to. Nemožný je moje druhé jméno."

"Nemůžeš utéct."

"Vážně? Tak sleduj. Do hodiny tu z tebe zbyde jen hromádka plechu."

Tohle nikdy nedělal. Nikdy nikomu nevyhrožoval smrtí. To co Merci udělali ho zasáhlo v plné míře. Neměl dovolit aby je rozdělili, měl na ni dávat pozor. Slíbil jí, že ji odsud dostane, že ji ochrání a on zklamal. Přirostla mu k srdcím a nejen to. Cítil, že mu po tváři teče slza. Už dlouho nepotkal někoho, ke komu by něco takového cítil. Naposledy to byla taky blondýnka. A co si budeme namlouvat, vždycky to byly blonďaté dívky.

"Jak jsi unikl?"

Otázal se Dalek a Doctor se zamračil, až jeho obličej zkřivil do nenávistné grimasy.

"To ti nikdy nepovím. Budeš mě muset vyhladit. Dělej, vyhlaď mě!"

A roztáhl ruce. Bylo vidět jak Dalek zaostřil na svého vězně.

"Vysvětli!"

Muž se zasmál a zachřestil řetězy.

"Neprozradím ti to. Nemám žádnou cenu. Vyhlaď mě!"

Dalek se otočil a natočil své kukátko do kamery v rohu místnosti. Bylo poznat, že se s někým radí pomocí vnitřního interkomu. Mohlo to trvat snad dvacet minut a to bylo to, co Doctor potřeboval. Prsty se hbitě snažil uvolnit pouta na rukou. Co bude dělat ve chvíli, až se mu to povede ještě nevěděl. Dalek se však otočil zpět a jemu se nepovedlo odpoutat ani jednu ruku.

"Vyhladit! Vyhladit!"

Pán Času instinktivně zavřel oči a čekal bolest v hrudníku. Bezvýsledně. Zato uslyšel další výstřel a třískot plechu o plech. Pomalu své oči zase otevřel a jeho srdce se skoro zastavila.

"Merci?"

Vydechl, když uviděl blondýnku stojící ve dveřích s dvěma kusy Daleka v rukou. Byla trochu umazaná od oleje a vítězoslavně se usmívala.

"Mě o milost prosit nemusíš."

Poznamenala a překročila trosky před sebou. Ten první kus Daleka byla laserová zbraň a to druhé byla gumová přísavka. Obojí hodila na stůl a sáhla do kapsy.

"Tohle je myslím tvoje."

Vytáhla sonický šroubovák a prohodila si ho z ruky do ruky.

"Jo a taky tam byla modrá policejní budka, tu jsem ale nevzala. Nemám totiž kapsy větší zevnitř."

Doctor na ni pořád zíral.

"Ty nejsi mrtvá?"

"Vypadám na to?"

Znovu si přehodila šroubovák. Pán Času se konečně vzpamatoval.

"Podej mi ten šroubovák."

"Myslíš tohle?"

"Jo tohle."

Merci zamávala šroubovákem a podala ho svému společníkovi. Ten chvíli něco nastavoval a pak uvolnil obě ruce.

"Tak tohle mi budeš muset vysvětlit. Jak jsi to udělala?"

"Jednoduše. Daleci si mysleli, že jsem mrtvá a tak mě hodili k rozbitým. Tam jsem se trochu ozbrojila, no a jsem tady."

"Jak jsi je přesvědčila, že jsi mrtvá?"

Dívka polkla a podívala se na zeď za jeho ramenem.

"To teď není důležité. Musíme se odsud dostat."

Tak a co teď? Pořád nic?