DŮM JISKER A KRVE

I. Vždycky ta druhá

NOVÝ život se rodí do sraček a krve.

Minimálně tak, jí to přeříkal její o pár minut starší bratr, zatímco své malé setřičce nosil sladké z hlavního salonku. Matka její přítomnost v místnosti zakázala. Tatínek nebyl tehdy nikde poblíž, aby se pokusil ono nespravedlivé rozhodnutí zvrátit, ale vlastně by toho mnoho nesvedl.

Větu, kterou maličké Katarině se smíchem přeříkával, vyslechl od svého strýce. Ani jedno z dětí netušilo, co se tím doopravdy myslí, ale bylo to sprosté a řekli to dospělí. Tudíž si to mohli předávat, jako těžce vydobyté moudro ve starém výklenku, pod rouškou šera a s tichým šepotem.

Katarina nesměla mezi dospělé ani nakouknout. Matka se ze všech sil snažila udržet ji mimo dosah její proradné rodiny. Avšak ne kvůli tomu, že by o ni měla strach. Ne. Ze všech sil se snažila zapomenout že má děti dvě, s rozdílem jen několika minut. Katarina pro ni byla omyl. Těžké zklamání vlastního těla. Zátěž.

Arden, dvojče malé Katariny, si to nemyslel. Viděl ji jako maličkého drobečka, kterému musí pomáhat. Drobečka, který to bez něj nezvládne.

„Na," Arden Katarinu šťouchl zakulaceným loktem do paže a podal jí další sladké bonbony ulepené od jeho teplé dlaně. Dívenka se nezmohla na další úsměvy, byla přejedená všemi těmi sladkými bonboniérami, které vlastně ani nebyly dobré.

Dívka se podívala na svého bratra, oba zdědili černé, lesklé vlasy po matce, až na to, že Ardenovi se ty jeho kroutily v temných vlnách na drobných ramenou. Katarininy vlasy byly perfektně rovné a splihlé.

To co měli naprosto stejné byly oči. Duhovky v barvě té nejohnivější červené. Znak toho, že už jsou dost staří na to, aby se v pravidelných úsecích několika měsíců dostávaly na odběry. Odběry ceny, kterou jim na jejich drobná ramena položil jejich vládnoucí Hřích.

„Vidělas tátu?" zeptal se Arden po chvilce, když se mu konečně podařilo rozcupovat malý papírový obal s květovým potiskem. Jeho sestra pouze zakroutila hlavou. Ani ve svých šesti letech toho mnoho nenamluvila. Snažila se nebýt vidět i přes to, že ji třeba vidět chtěli.

Maminka ji za všech okolností vidět nechtěla a přehlížela ji, co to šlo. Nevěnovala jí jediný milý úsměv, tak jako Ardenovi. Nechodila jí popřát dobrou noc, tak jako Ardenovi.

Arden byl mamince po chuti. Byl starší, silnější a průbojnější. A hlavně to byl kluk. Kluk, kterého maminka potřebovala, aby si zajistila místo ve společnosti, které ztratila, když si vzala tatínka.

Tak totiž tatínek odůvodňoval její chlad, který sálal z každého jejího pohledu. A Katarina se to snažila za každou cenu pochopit a vcítit se do toho, proč to dělá. Avšak ten ošklivý, sžíravý pocit jí nedával spát.

A i přes to, že jí Arden dělával společnost při večerech, kdy se div nedávila pláčem, to bylo málo. Jeden rodič - a vlastně ani ten, - byl žalostně málo pro dítě, jakým byla Katarina.

Ještě než zahlédli příchozí osobu, uslyšeli kroky. Dunivý tlukot, který se nesl zšedlými chodbami skladiště. Skladiště, které se stalo domovem Hněvu a jeho nejmilejším rodinám.

Muž, který se k nim blížil, byl vyšší než dvě děti schované ve výklenku; skrčené v příšeřím. Již lehce prošedivělé vousy na bradě a pod nosem měl zastřihlé, a vlasy stejné barvy měl sčesané dozadu a maličko zakroucené na zátylku. Stejně zakroucené, jako je měl šestiletý kluk sedící vedle Katariny.

„Tady jsi, miláčku," hlesl jejich otec, když konečně přišel blíž a dostal šanci nahlédnout do jejich úkrytu. Ani jeho už maminka nechtěla vidět a on se i přes to snažil, možná proto na sebe křičeli skoro každý večer. I to v Katarině vyvolávalo slzy a pláč.

„Surya je uvnitř?" Tatínek její jméno vyslovil tak křehce, že by ho možná bylo možné zlomit. Katarina zlehka kývla zatímco její bratr rozkýval hlavu tak, že kdyby ještě chvilku pokračoval, možná by mu upadla.

„Dobře," povzdechl si a dřepl si ke svým dětem, aby jim viděl do kulatých obličejíků, „měl by ses vrátit dovnitř, Ardene, aby se maminka nesháněla." Chlapec znovu horečně zakýval hlavou až se mu vlasy po ramena rozvlnily.

„My půjdeme spolu, myško," šeptl ke druhému potomkovi a se smutným úsměvem naklonil hlavu. Jeho červené oči byly šedší, než ty Katariny nebo Ardenovi, ale i přes to byly utrápené a zlomené.

Dívenka se nechala vyzvednout do náručí a zlehka obejmout. Maličkýma rukama objala tatínka kolem krku a podívala se mu přes rameno.

S Ardenem byli dvojčata a navzájem se milovali, ale nestačilo to na to, aby nežárlila. On to totiž věděl. Její bratr miloval pozornost, které se mu dostávalo. Slunil se v matčině úsměvu a zářil, když ho zbytek jejich široké rodiny zbožňoval.

Byl tím, kolem kterého se točila jejich pozornost; jejich láska. Láska, které se nebohé Katarině nedostávalo.

A ona trpěla tím víc, když se o pár centimetrů vyšší Arden ani neotočil a vklouzl pootevřenými dveřmi do zlatě ozářeného salonku, zatímco se ona, nechávala odnášet do prázdného šera vlastní, bolavé, zlámané duše.