DŮM JISKER A KRVE

II. Rozpadliště

EXISTOVALY rány, které se nikdy nezahojily. Rány, které hnisaly a ne a ne se zatáhnout. Rány, do kterých s potěšením rýpáme špičkou nože, jen aby bolely víc. Víc a déle.

Takové rány se nedokázaly uzavřít ani v Katarinině rodině. Ta bolení avšak nepocházela od ní, ani od jejího bratra. Těžká, jedovatá plíseň se rozšiřovala se všemi těžkými jedovatými slovy ze strany rodičů.

To, co je k sobě poutalo už dávno nebyla láska. Ne z maminčiny strany, ta o jakýkoliv vztah přestala stát, když jí z těla vyrvaly dvě děti. Dvě, ne jedno. Tehdy věděla, že zklamala, že její syn nebude tak silný, jak by mohl být, protože ho během těch dlouhých devíti měsíců oslabovala Katarina. Surya se pokusila udělat vše pro to, aby se toho malého mimina, které ji znechucovalo až za hrob, zbavila.

Avšak Katarinin život tehdy dostal šanci. Její tatínek, ač neměl jeho hlas velkou váhu, se za ni postavil. Bojoval za její osud a vyhrál. Tehdy to totiž bylo naposledy, co ho maminka poslouchala a dala na něj. Od té doby se pro ni stal tím, kým byl i pro zbytek její rodiny.

Odpadem.

Přeběhlou bytostí, která se nenarodila do Hněvova domu. Méněcennou osobou, která jí byla dobrá, tak maximálně na šukání.

I přes to tatínek Katarinu miloval. Miloval i jejího bratra a dokonce i Suryu, která ho častovala znechucenými pohledy, kdykoli se objevil příliš blízko nějaké rodinné sešlosti. Sešlosti, na kterých Katarina neměla co dělat a tak trávila čas se svým tatínkem.

Lehávali spolu pod postelí u ní v pokojíčku a tatínek vyprávěl. Vyprávěl o neuvěřitelně velkých knihovnách, ve kterých ze stropu visely malé zvonky za každé tajemství, které kdy bylo v knihovně vyřčeno. Mluvil o zlatých chrličích a mostové promenádě na jižním cípu města. Hovořil o zelenooké dámě, která vládla ze svého trůnu z klenotů s hadem okolo svého krku. Avšak nejvíce hovořil o laskavém stvoření s průzračnýma modrýma očima a zářivými ohnivými vlasy.

A maličká Katarina poslouchala. Hltala jeho slova a příběhy, které příběhy vlastně nebyly. Byl to opravdový svět otevřený těm, kdo by se vydal za hranici vlastního domu. Za hranici vlastního tepla a pohodlí.

Ty nepříběhy ji držely v naději. V naději, že i ona najde své místo, kde bude milována a viděna.

Do té doby se však musela spokojit s okouzlujícími slovy a roštem její postele klenoucím se nad ní. Tam totiž byla v bezpečí. Nikým neobtěžována a hlavně si připadala, že chce, aby ji svět neviděl. Aby nad ní na chvilku zavřel strážné oko, které ji pronásledovalo všude, kam se jen hnula.

Pro těch pár chvil si připadala, že není zklamáním. Slabou bytostí a trnem oku své mamince. Své rodině. Že se nemusí hnát za svým bratrem ve strachu, že na ni zapomene okouzlen pozorností.

Ale všem těm krátkým časům byl velice rychle konec a Katarina to tehdy doopravdy pocítila. Ten bolestivý rozpad ji užíral, když seděla na schodech jejich apartmánu v opravených skladištích a poslouchala vše, co se dělo dole pod ní.

„Jsi mi odporný,“ zasyčela Surya a její stín se pohnul po koberci, tím jak obešla tatínka. Katarina slyšela, jak se její tatínek trhaně nadechl a jeho stín dole pod ní rozhodil rukama.

„Takhle to dál nejde, Suryo!“ štěkl a žena vedle něj se hořce rozesmála. Dívce usazené na vrcholu schodů přeběhl mráz po rukou. Maminčin hlas byl drsný jako písek drcený mezi zuby.

„A kdo tě tu drží, Elliotte?“ Surya se téměř kuckala vlastním, hrubým smíchem. Katarina popolezla níž, až její špičky v chlupatých šedých ponožkách políbilo světlo z kuchyně. Chtěla popostoupit ještě níž, ale tiché zasyčení zpoza ní, ji zastavilo. Arden stál nahoře a kroutil hlavou s ukazovákem přiloženým na rtech.

„Ani ty, to tak nechceš. Řekni, že ne. Tohle naší rodině udělat nemůžeš! Nemůžeš to udělat našim dětem!“

„Můžu. To já jsem ta, která jim obětovala svoje tělo,“ zasyčela a bleskově přešla před tatínka a nenávistně nakrčila nos. Suryaininy rudé oči zaplály.

„Tahle rodina, nikdy neměla šanci. Potřebovala jsem jen syna.“ Katarina si kolena přitáhla k hrudi. Neměla poslouchat, ale nedokázala se zvednout. Arden usazený za ní, položil svou ruku na dívčino drobné rameno a stiskl.

„Nedělej to,“ zalkl se Elliott a pokořeně svěsil ramena. Proti mamince neměl šanci, ostatně jako nikdo.

„Odejdi odsud, Elliotte.“ Surya ani nemrkla, když tatínek zůstal mlčet a otočil se k odchodu. Zlomen temnými slovy ženy, ke které stále pociťoval jistou náklonost, otevřel dveře ven. Na poslední chvíli se podíval přes rameno na své dvě děti usazené na schodech. V šedavě rudých očích měl slzy a rozloučení.

Katarina věděla, že se vrátí. Že znovu najde cestu k nim do skladů a zachrání je, ale propadliště, které vytvořila Surya, už se nikdy nemělo zacelit.

Tatínek byl blázen oslepen láskou. Láskou ke kruté ženě, která jeho hodnou duši cupovala svými krutými slovy a nenáviděla ho s každým úderem srdce o něco víc.