DŮM JISKER A KRVE

IX. S rukama od krve

ZTRATILA se jim dřív, než by čekala. Když se konečně zastavila, aby popadla dech dovolila si na chvilku vydechnout. Pokusila se ovládnout třas, který jí vibroval celými pažemi a vlastně každou kostí v těle. Potřebovala vymyslet, co dál.

Zatnula ruce v pěsti a pohlédla nahoru do tmy klenoucí se nad ní. Zuby si odírala vnitřek rtů, když se rozhodla popadnout kovový rám regálu a vytáhnout se na první příčku. Jakmile překonala první tři úrovně, začala lézt jistěji. Zkracovala vzdálenost mezi vlastním tělem a vrcholkem konstrukce.

Z vrchu svého místa si dovolila pohled pod sebe. Slyšela, jak na sebe tlumeně křičí a s rozjařenými úsměvy ji volají. Párkrát zahlédla i úzký pruh světla baterky, za jejichž pomoci pročesávali zákoutí neosvětleného skladu. Ani jednoho kluka nenapadlo podívat se nahoru.

Katarině tlouklo srdce ztěžka v hrudi a zloba jí kroutila žaludek do malého uzlíku. Chce válku, má ji mít. Měl dost času na to, aby to dokončil. Teď to vezme do vlastních rukou ona.

Pohublé dívce se v hlavě začal rodit plán, který bylo možné uskutečnit, potřebovala jen, aby se Branton ocitl sám. Katarina se postavila a ruku si přiložila na levou stranu hrudi do míst, pod kterým tlouklo její poděšené srdce.

„Jsem Katarina Almenara," připomněla si šeptem, „a budu tak hrozná, jako jejich nejhorší noční můry." Věta, jež jí jednou šeptal tatínek, jí rozezněla kosti. Měl pravdu a ona teď byla dostatečně odhodlaná na to, aby smyslu slov doopravdy dostála.

Dívka se lehkým krokem rozběhla po vrcholu regálu k jeho druhému konci a při vší nabrané rychlosti se odrazila a skočila. Rukama se zachytila jeho okraje a s odhodláním šelmy se vytáhla nahoru. Běžela dál, ale moc dobře tušila, že by s dalším skokem mohla hodně silně padnout na pusu dolů na zem.

Při svém pohybu se snažila udělat si přehled, kde jsou chlapci rozmístěni a hlavně najít jejich krále.

Brantona nebylo těžké najít, štrádoval si to regálovými chodbami jako král a pokřikoval její jméno. Musela odlákat ostatní.

Popadla klíč položený úplně nejblíž její aktuální pozici a zkontrolovala nejozářenější místo baterkami. Napřáhla se a vrhla klíč přes regály právě do osvětlených míst.

Dole pod ní se ozvaly výkřiky a dunění čtyř párů nohou. Branton zůstal dost daleko od celého toho halasu, aniž by si toho všiml. Zahlušen vlastními posměšky pokračoval blízkou uličkou pod ní.

Katarina slezla o dvě patra níž a přes rameno si přehodila zrezlý řetěz delší než její paže, který našla pověšený na jednom z visutých háků.

Dívka zdolala další patro a našla něco, čím se bude bránit. Zacvaknutý kovový zámek se jí jen tak tak vešel do dlaně. Byl robustní a těžký. Ukončí to a udělá pro to vše. Věnuje a vrátí mu těch šest let nepřetržité pozornosti, kterou jí s takovou ochotou věnoval.

Jen ať trpí.

Branton došel k regálu na jehož třetím podlaží od země seděla Katarina. Dívka se nadechla jednou, dvakrát a prsty pevně sevřela zacvaknuté oko zámku.

Teď nebo nikdy.

Dívka se rozběhla jeho směrem a než se její bratranec stihl pohnout skočila po něm. Vrazila do něj, vlastní tíhou těla ho povalila a srazila na zem; na záda.

„Ty sv-" Katarina svému příbuznému sebrala vzduch z úst tím, jak mu rezavý řetěz přitiskla ke krku a jeho konce zaklekla vedle jeho hlavy. Branton na ni třeštil rudé oči, zalité bolestnými slzami z utrpení, které mu působil řetěz na jeho hrdle.

Dívka se prudce nadechla a než se její bratranec stihl probrat z překvapení, praštila ho hranou zámku do obličeje. Kov se jí zarýval do kolenou i do dlaně, tím jak se snažila, aby se jí ruka netřásla.

Když čtrnáctiletého chlapce ochromila první rána a s ní těžká, tupá bolest, pokusil se jí vyvléknout. Máchal rukama uvězněnýma pod jejími stehny, ale dívka seděla pevně na místě a jednou rukou se opírala o zem vedle jeho ucha.

„Agresor. Si. Vybere. Mě." Katarina cedila slova skrz zatnuté zuby a s každým vyřčeným slovem ho zámkem udeřila do čela. V kůži mu zůstávaly krvavé ranky, obkreslované nabíhajícím otokem.

Dívka ho praštila znovu. A znovu. S každým úderem vlastního srdce mu uštědřila jednu ránu. Jednu ránu za každý den v těch šesti letech. Jednu ránu za každou noční můru, která jí nedávala spát.

Odhalený krk i vlastní tvář měla pocákanou Brantonovou krví. Ruku svírající zámek měla ulepenou a křečovitě sevřenou kolem zahřátého kovu. Šest let tyranie zpečetěných a ukončených v jeden večer.

Kluk ležící pod ní ustal ve svých trhaných pohybech, kterými se snažil osvobodit. Nebylo mu to nic platné. Obličej měl nateklý a pokrytý vlastní krví, krk měl rudý.

Po tváři mu stekla jedna jediná poslední slza bolesti, kterou stačil uronit před tím, než ho vědomí doopravdy zradilo.

Katarina vyhrála.