DŮM JISKER A KRVE

VI. Chybějící části

BYLA slova, která nešla vzít zpět. Stejně tak jako činy, které roztrhaly to, co už natržené bylo.

Tatínek je krátce po onom incidentu opustil a Katarina věděla, že už se nevrátí. Znovu se s maminkou pohádali a ona se ho zřekla. Zřekla se jejich manželství i všeho, co je k sobě vázalo. Tatínek jí už nebyl nic dlužen, nic ho nepoutalo k jejímu černému srdci.

Byl volný. A opustil je.

Maminka se stáhla zpět do sebe a děti se pro ni opět staly jen nástroji pro to, aby mohla šplhat vzhůru mezi vlastními příbuznými. Příbuznými, kteří mladší dívku stále nesnášeli.

Arden se snažil ji hlídat a dávat na ni pozor, ale pozornost byla příliš silná a lákavá, když mohl být středem pozornosti. Dokonce se snažil své sestře vysvětlit, proč tatínek odešel a proč se nerozloučil, ale osmiletá Katarina z toho neměla rozum ani trochu.

Chtěla o tom s někým mluvit. S někým, kdo by ji poslouchal a snažil by se jí to lépe vysvětlit, ale nikdo takový nebyl. Opět se po skladech pohybovala sama vystavená napospas vlastním myšlenkám a démonům.

Putovala šedavými chodbami protkaných pavučinami a pokrytých střepy, co nejdál od všeho dění. Co nejdál od zlého bratrance, který si snad nikdy nedal pokoj.

Už před pár dny zjistila, že mu to může vracet, ale většinou to pak bylo ještě horší. Avšak taktika, která se jí osvědčila fungovala téměř vždy.

Po kapsách nosila malé kusy suti, které nasbírala při svých toulkách a využívala je jako střelivo. Zamířit. Pálit. Utéct. Takhle jednoduše si je zvládla hodnou chvíli držet od těla, ale byly dny, kdy se to prostě nepodařilo.

Dny jako ten, kdy ji zastihli nedaleko skladiště s požární nádrží, které se snažila mermomocí vyhýbat.

„Á tady jsi,“ rozesmál se Branton, když ji hoši zastoupili cestu, „hledali jsme tě. Už dlouho se nám vyhýbáš a my jsme ti jen chtěli dělat společnost.“ Bylo mu devět, stejně jako ostatním čtyřem chlapcům, kteří se za ním táhli jako smrad.

Katarina ve svých slabších chvílích uvažovala, jestli by byl Branton stejný, kdyby za otce neměl strýce Orsona. Avšak pak přišly chvilky jako tato, a ona jakékoli podobné myšlenky hodila za hlavu.

Drobnou ručkou nahmatala kousek kamene v hluboké kapse, ale než se stihla napřáhnout, někdo ji popadl za zápěstí a zkroutil jí ruku za záda. Chlapci ji obklíčili a náramně se bavili při pohledu na její obličej zkroucený hrůzou.

Bála se, že je napadne to, co jí došlo. Požární nádrž byla jen o jednu místnost dál. Nebyla sice plná vody, ale měla dostatečně vysoký okraj a hluboké dno, aby se odtamtud sama nedostala.

A její strachy vzaly za své, když Branton otevřel pusu a promluvil: „Smrdíš sestřenko, co takhle koupel?“

Dívka sebou škubla, ale dva chlapci ji drželi pevně za paže a spolu s ní se dali do pohybu. Katarina se dala do hlasitého křiku, který se odrážel od popraskaných stěn a po tvářích jí stekly zrádné slzy.

Minuli první i druhý roh a před nimi se otevřela obrovská místnost s vysokým stropem. Věděla, jak to skončí. Utopí ji, jako kotě. Znovu se zazmítala v jejich držení, ale chlapci nepovolili, dotáhli ji až k okraji a pustili ji. Odstoupili od prudce dýchající dívky a sklopili hlavy.

Branton se vědoucně usmál a založil si ruce na prsou.

„Skoč dovnitř,“ pobídl ji, „když se ti podaří vylízt ven, opustíš Agresorův dům a nevrátíš se. Budeš volná.“ Katarina se zamračila a pomalu zakroutila hlavou. Její bratranec si povzdechl a pokrčil rameny.

„Tak dobře, omlouvám se ti. Už ti dám pokoj,“ řekl a napřáhl k ní ruku na důkaz míru. Dívka si ji přeměřila, ale ani se nehnula.

„Jsi tvrdohlavá, ostatně jako tvoje zrádcovská matka.“ Branton se pootočil a než se malá Katarina nadála chlapec se napřáhl a vší silou ji strčil do hrudi. Dívka se pokusila ho čapnout za šedou mikinu, ale nahmatala jen vzduch a po zádech dopadla na kraj nádrže. Hlava jí visela dolů a ona se snažila prsty zachytit něčeho pevného, co by zbrzdilo její klouzání dolů.

V plicích měla žalostně málo vzduchu, který jí vyrazil onen tvrdý pád, ale než ji Branton stihl postrčit - do jistého utonutí - zaslechli hlas.

„Katarino!“ Arden se vyřítil zpoza rohu jako neřízená kometa a z kapes vytahoval jeden kus suti za druhým, kterými s přesností zasahoval cíle. Chlapci se rozprchli jako krysy před denním světlem. Jen Branton posečkal ještě pár krátkých chvil, kdy plivl na k smrti vylekanou dívku a tiše zasyčel: „Špíno.“

Jakmile Arden přiběhl na dosah ruky, byl už Branton spolu se svými kumpány dávno v tahu. Chlapec pomohl své setře na nohy a pevně ji objal. Netušila, jak ji našel, ale byla za tu hříšnou náhodu vděčná, protože stačilo málo a chlapci by dokončili to, čemu její otec po jejím narození dokázal zabránit.