DŮM JISKER A KRVE

VII. Bolavá místa

ROKY utíkaly aniž by se jedinkrát zastavily. Jakmile děti překonaly milník desátého roku života, jako zázrakem jim o pár chvil později bylo třináct.

Dvojčata rostla jako z vody. Obě děti sílily a cvičily spolu s ostatními dětmi z jiných rodin. Našly nové přátele, jako třeba dívku s pískovými vlasy a tmavě rudýma očima, která se jim od jejich prvního setkání lepila na paty. Calida byla jejich novým objevem, kterého si nanejvýš vážili. Jejich nejnovější přírůstek dodával do sourozeneckého vztahu Katariny a Ardena jistou rovnováhu, kterou potřebovali, aniž by o tom vlastně věděli.

„Krej se!“ křikla Calida a praštila pohublou Katarinu cvičným, dřevěným mečem přímo pod poslední žebro. Druhá dívka hekla a úspěšně zabránila druhému úderu, který její protivnice vedla na hlavu.

Obě dívky byly rády za dřevěné meče, protože rány, které si navzájem rozdávaly mohly být mnohem bolestivější. Navíc opravdovou obřadní zbraň Agresorova domu dostávali všichni členové ve svých patnácti letech, kdy už měli i oficiálně dovoleno opustit Hněvovy sklady. Dokonce byli ve svých patnácti letech předvedeni před vlastní nejvyšší Hřích, aby bylo posouzeno a určeno jejich místo v krvelačné společnosti.

Mladí rekruti dostávali místa, jako vyhazovači v Agresorových klubech nebo strážci pořádku v problémových čtvrtích. Některé výjimky dostaly šanci i v Agresorově pověstné gardě, kterou si každý Hřích skládal sám podle toho, jak uznal za vhodné.

Být takzvaným Žhářem, - Hněvovy gardy-  byla pocta nejvyššího stupně. Jediná podmínka, kterou splňovala dvojčata i jejich kamarádka, že rekruti ucházející se o takový post museli být narozeni v Hněvově domě.

„Mácháte s tím, jako s plácačkama,“ poškleboval se dvěma dívkám Arden, který seděl na vyvýšeném rantlu římsy, houpal nohama ve vzduchu a zrovna se snažil do pusy chytit modrou skittlesku.

„Abys náhodou nespad,“ odbyla ho zpocená Katarina, která ztěžka dýchala nosem a černé vlasy svázané v culíku se jí lepily k obličeji.

Nikdo jiný jim třem nevěnoval pozornost. Avšak Katarina i přes to cítila bratrancův pohled, který jí očima propaloval díru do zad. Černovlasá dívka se otočila do míst, kde tušila, že bude Branton stát.

„Nevšímej si ho,“ povzbudila ji Calida, když odložila dřevěný meč do držáku k ostatním, „nestojí za to.“ Druhá dívka přikývla a otočila se nazpět právě ve chvíli, kdy se Arden zakymácel na svém vyvýšeném místě a během chvilky slítl dolů.

„Blbečku,“ uchechtla se Calida, když konečně zvládla popadnout dech ze záchvatu smíchu, který jí rozvibroval ramena. Arden si ji přeměřil přimhouřenýma očima a hodil po ní jeden ze žlutých bonbonů, který ani jednomu ze skupinky nechutnal. Blonďatá dívka se citronové skittlesce vyhnula a zaksichtila se na svého kamaráda, ten na ni na oplátku vyplázl jazyk a byli si kvit.

Katarina zatřásla hlavou a znovu se otočila přes rameno. Ne aby se podívala na svého krutého bratrance, který ji pronásledoval dokonce i ve snech. Ne. Hleděla výš. Výš k oknům do kterých bylo jen stěží vidět přes odraz modrého nebe nad nimi.

Po páteři ji hladil nepříjemný pocit, že je někdo sleduje. Ostatně ten pocit ji ne a ne opustit. Stále si připadala pod dozorem, zvlášť ve chvílích, kdy volila útěk před bojem. Což se dělo častěji, než by si přála. Jakýkoliv stoický klid a rozum ji opustil, když ji o rok starší chlapci obklíčili, aby jí znovu ublížili.

Už pár dní od nich ovšem měla pokoj. Calida působila jako hradba, která je odstrašovala od toho, aby jí ublížili. A tam, kde byla Calida, byl i Arden, který schválně utíkal jejich mamince. Ženě, která by ho tak ráda předváděla před rodinou jako důkaz síly, které dala život. Na tatínka už si ani nevzpomněla.

Tatínek byl bolestivá minulost, do které se ani jeden ze sourozenců nechtěl rýpat. Byla to rána, která je spojovala a čím víc se snažili na ni zapomenout tím míň bolela. Proto si zakázali vzpomínat. A stejně tak, nevzpomínala ani Calida, kterou přibrali do party krátce po smrti jejího posledního, žijícího příbuzného – jejího otce.

Dohromady je spojily ošklivé vzpomínky a bolístka, která se jen stěží zahojila. Avšak, když byli spolu, nic jim nemohlo ublížit. Když jeden z nich upadl pomohli si navzájem zase na nohy a ani jeden z nich už nebyl nikdy sám.

Pro Katarinu ovšem existovaly věci, se kterými jí nemohl pomoci ani jeden z nich. Tou věcí pro ni aktuálně byl Branton. Měla potřebu mu ukázat, že už nebude utíkat, že se mu postaví, ale jakákoli podobná myšlenka v ní vzbuzovala úzkostné pnutí a roztřesené ruce.

Až dostane příležitost, tak se mu postaví a ukončí těch šest let krutého zacházení. Šest let ubližování mu vrátí i s úroky. S úroky, které ho budou zatraceně mrzet.

Katarina očima znovu prozkoumala okna a narovnala se. Ať už je sledoval kdokoli, věděla o něm. Nebyl to jen pocit, byla to skutečnost, kterou by si nenechala vymluvit.

Právě proto pokynula hlavou směrem k výšinám nad sebou a s maličkým úsměvem na rtech se otočila ke svým přátelům.

Jen ať ji sledují. Až bude potřebovat, stane se znovu neviděnou, a pak jim všem ukáže, že už se nehodlá dál schovávat.