DŮM JISKER A KRVE

X. Nikdy ta druhá

VRÁTILA se domů.

Domů, kde na ni čekala maminka s pyšným úsměvem na rtech a večeří. Když zakrvácená Katarina prošla dveřmi vysloužila si objetí, pusu na čelo a horkou koupel, ve které jí maminka pomohla smýt všechnu krev.

Pomohla jí obléct do teplého oblečení a celý večer se od ní nehnula. Katarina se po dlouhé době zase cítila milována a co víc, její bratr nebyl středem pozornosti. Surya ho statečně přehlížela a oči mohla nechat jen na své nejmladší dceři. To ona byla tím, kdo zaručeně setřel úsměv z tváře strýce Orsona – Surayina krutého bratra.

„Věděla jsem, že se vyhraješ,“ zašeptala, když dceru uložila do postele a zhasla světla. Světla, která pohltila divoký pláč, který Katarině zalil srdce. Srdce uvězněné a roztřepené v malé hrudi, která ho dusila.

Arden s ní tu noc zůstal vzhůru. Povídal jí o vlastním nudném dnu. Mluvil o Calidě, která byla celý den, jako na trní, jako by tušila, že se něco stalo. Hovořil o strýci Orsonovi, který se už od poledne šklebil jako kočka, která si smlsla na vrabčákovi.

Dívce z toho bylo mizerně a mizérie ji neopustila ani dalšího dne, kdy do jejich pokoje vkročila maminka se dvěma hromádkami oblečení, které položila na psací stůl a tleskla.

„Je načase ukázat vás Agresorovi,“ oznámila jim s liščím úsměvem a v rudých duhovkách jí zajiskřilo. Třináctiletá dvojčata věděla, že je to výjimka, jež se neuděluje jen tak někomu. Oficiálně měli před svůj Hřích předstoupit až v patnácti letech, kdy budou moct složit přísahu a odevzdat sami sebe do jeho služeb.

Děti na nic nečekaly, rozbalily úhledně složené hromádky v nichž našly poskládané tradiční Áo dài. Tradiční oděv rodiny Almenara, který ustanovil už jejich dědeček.

Oblečení bylo tmavě rudé barvy s černou výšivkou, dlouhými rukávy a délkou těsně nad kolena s průstřihem nad pravým stehnem. Látka těsně obepínala drobná dětská těla a dávala vyniknout jejich černým vlasům a nadpřirozeně červeným očím.

Katarina i Arden navlékly pod přiléhavou látku ještě široké kalhoty tmavě purpurové barvy, stažené gumičkou kolem kotníků i pasu.

„Má milá Ohnivá dvojčata,“ zašeptala Surya a pyšně jim pokynula hlavou. Ani jeden z nich netušil, jak blízko byla pravdě, která jim měla zahltit budoucnost.

Věděli ale, že pravé jméno je zbraň. V rukou jiných Hříchů by to mohl být způsob, jak převzít kontrolu a provést nechtěné Odevzdání.

Odevzdání, čin, který nutí matrikáře přepisovat jména už v dětství na přezdívky, které duši neublíží. Předat cizímu Hříchu jméno, znamená ztratit sebe. Ztratit kontrolu nad svými činy i myšlenkami. Ztratit soukromí ve vlastní kůži.

Katarina pohlédla na bratra, který přesně věděl nad čím přemýšlí. Museli něco vymyslet, a to fofrem.

Maminka je vyvedla z pokoje, i z jejich apartmánu na chodbu a provedla je strohými chodbami skladu do vnitrobloku. Místa, kde sídlil jejich Hřích a očekával jejich přítomnost.

Surya se zastavila před rozložitým schodištěm, které je mělo dovést do hlavní chodby a následně i přijímacího sálu. Zábradlí bylo z tmavého kovu a každý sloupek měl úzkou nožku svrchu zakončenou zakulacenou hlavičkou. Ohnivá dvojčata. Chtěli mít děti ohně, mají je mít.

Katarina krátce nadzdvihla obočí, aby dala bratrovi najevo, že už to má. Věděla, jak si je svět bude pamatovat.

„Nezapomeňte, že jste členy Almenara,“ začala jejich maminka zády k nim, „Hněvův dům je všechno, co potřebujete. Vaše kroky postaví Agresorovu budoucnost.“ Dětem přejel mráz po zádech. Katarina opatrně chytla Ardena za ruku a stiskla. Stisk jí opětoval.

Stáli před branami své budoucnosti o dva roky dříve, bez jakýchkoli větších příprav a obrázku o tom, jak to bude probíhat. Jistěže měli strach. Ale zvládnou to.

Než stihli udělat první krok, Katarina se otočila ke svému bratrovi a rty mu naznačila jméno. Jméno, které budou potřebovat. Arden přimhouřil oči a kraťounce přikývl, vypadalo to, že pochopil.

Přikývla, to muselo stačit.

Mladší dívka se narovnala v zádech a spolu s bratrem následovali maminku do schodů. Na vrcholu se před nimi rozvinula dlouhá chodba uzavřená černými dveřmi posázenými rudými kameny. Pekelná brána.

Surya šla před svými dětmi s rukama volně u těla v dlouhých, tmavých šatech s černými vlasy volně rozpuštěnými po ramenou. Tohle bylo to, co chtěla.

Dveře se před trojicí bez jediného zvuku otevřely a Katarině se zasekl dech v plicích. Sál byl rozložitý a na druhé straně, přímo naproti nim, stál tmavý trůn a na něm seděl Hřích.

Muž, jehož slovo bylo zákon. Muž, jehož dech udával rytmus srdcím, která mu složila přísahu.

Agresor se pomalu pohnul, jako šelma čekající na svou kořist. Zářivé rudé oči mu zaplály, když si prohlédl děti zaštítěné jejich matkou. Černé krátké vlasy měl rozcuchané a pár pramenů mu spadalo do čela.

Z Hněvova těla stoupala opojná moc, která donutila dvojčata obejít jejich maminku, - každý z jedné strany - a dojít těsně před trůn.

„Děti Almenara,“ promluvil Hřích a jeho hlas se roznesl sálem, jako pohlazení. Hrubost jeho hlasu vyrovnával důvěrný tón, kterým k nim hovořil. A jakmile promluvil znovu, Katarina mu propadla.

„Vítejte v mém domě, s kým mám doopravdy tu čest?“ Ramenatý Agresor si podložil bradu rukou a upřel své oči na třináctileté výrostky před sebou.

„Ohnivá dvojčata, Agresore,“ představila je Surya, ale on ji umlčel jediným pohledem.

„Kdo jsi, synu Almenara?“ Hněv pohlédl na Ardena, který polkl a přitiskl si pravačku na hruď.

„Jsem tvým služebníkem, Agresore. Jsem Zápalka Almenara.“ Mladíkův pohled, jako by se utvrdil poté, co vyřkl své nové jméno. Jméno, které ho bude chránit.

„A copak ty, má malá vražednice Almenara?“ Věděl to a chválil ji. Katarina vystrčila bradu a též si položila pravačku na srdce.

Už se nebude bát. Už se nebude schovávat.

Nechá svět, aby ji viděl, aby pocítil její zlobu, která ji spalovala. Už nikdy nebude obětním beránkem.

Už nikdy nebude... tou druhou.

„Jsem tvou služebnicí, Agresore. Jmenuji se Sirka Almenara.“

A nemám strach.