DŮM JISKER A KRVE

IV. Zbytky

ARDEN a Katarina, svého tatínka nenašli. Od doby, kdy se jim povedlo ho dostat do pokoje uběhl už celý týden a pár dní. A před tím týdnem a několika dny se jejich maminka doopravdy chopila role matky. Bylo to pár hodin poté, co se vrátila s oblečením pošpiněným krví a celá unavená se zhroutila na gauč.

Děti nevěděly, co dělat, ale když se Surya o pár chvil později znovu probrala, věnovala jim polovičatý úsměv a v očích jí jiskřilo. Připravila jim večeři a celý večer seděla s nimi u stolu a poslouchala jejich povídání. Dokonce i maličká Katarina byla konečně viděna ženou, která ji s nechutenstvím přivedla na svět.

Ten večer byli rodina, i přes to, že se tatínek ztratil.

Surya je od té doby každou noc ukládala spát a oběma dětem věnovala letmý polibek do vlasů než odešla a ulehla do prázdné postele se spokojeným pocitem rozlitým v hrudi. Udělala vše pro to, aby se vrátila do hry a znovu vyšplhala po rodinném žebříčku. To, co udělala byla nutnost, která ji nemrzela. A ač si to nechtěla přiznat, cítila, že se na ni upírají oči celé rodiny i Hněvova pozornost.

Bylo načase, aby své děti předvedla, jako členy Agresorova domu. Právoplatné členy rodiny Almenara. Nejdřív se ale musela vypořádat s Elliottem, který se vrátil o dva týdny později.

V tu dobu seděla Katarina s Ardenem u kuchyňského stolu, společně hráli pexeso a mlsali gumové medvídky ze skleněné misky, kterou jim donesla maminka.

Tatínek vrazil dveřmi do jejich bytu se strhanou tváří, pohublým tělem a bělmem téměř rudějším, než jeho vlastní duhovky. Než se děti mohly začít radovat, tatínek popadl maminku za ramena a s prásknutím ji zády přirazil ke stěně.

„Cos to udělala," zachrčel, nevšímaje si vykulených obličejíků vlastních dětí.

„Vyřešila jsem jeden velký problém," odpověděla nevinně a podívala se na něj zpod tmavých řas.

„Zabilas mi ženu a děti!" rozkřičel se zlomený Elliott Rafferty a rukama popadl ženu před sebou kolem krku. Katarina se rozplakala a Arden ji schoval za sebe. Děti neměly nejmenší tušení, čeho se stávají svědky, ale ani jeden z nich z toho neměl dobrý pocit. Tatínek totiž mamince nikdy neublížil.

„Já jsem tvoje žena a tvoje děti jsou tady. Stejně tak, jako tvoje místo!" Maminčin hlas zněl zastřeně přes prsty, svírající její krk a v obličeji začínala být červená. Tatínek ztěžka zafuněl.

„Zabilas je," hlesl a ruka na maminčině krku povolila, ta na nic nečekala. Popadla ho za zápěstí, prsty druhé ruky mu zaryla do ramene a donutila ho klesnout na kolena.

„Ano, zabila. Tvoje milovaná ženuška křičela a snažila se bránit tvého syna. Nebylo jí to nic platné," šeptala a rudé oči jí krutě plály, když shlížela na svého manžela svrchu, „tvé místo je tady a nikde jinde. Tvoje děti jsou tady." Elliott se pod jejími slovy skrčil a ramena se mu roztřásla, nedokázal jí odporovat. V jejím područí byl slabochem.

„Stalo se to naposledy, Elliotte," oznámila mu a znechuceně ho pustila. Věděl, že nežertuje, že by zabila každou, ke které by si našel cestu a jeho by nechala žít, aby si užil tu bolest. Bolest a vědomí, že za jejich smrt může jedině on.

Děti se nedokázaly pohnout, až když jejich maminka obešla klečícího tatínka a postavila se před ně, jako hradba. Tatínek se za jejími zády dal do tlumeného pláče a dvojčata se snažila nakouknout Surye přes rameno, ale ta vyzvedla maličkou Katarinu poprvé do náruče a její hlavičku si přitiskla do ohbí ramene. Arden maminku chytil za lem volných kalhot a pohlédl na ni svýma smutnýma, červenýma očima.

Černovlasá žena s mandlovýma očima se zúženými vnějšími koutky vyvedla děti po schodech nahoru. Na vrcholu se zastavila a shlédla dolů k třesoucímu se tatínkovi. Katarinu objala kolem úzkého hrudníku a Ardena popostrčila do sdíleného dětského pokoje.

„Děti potřebují otce, Elliotte. Tak se vzchop a dělej to, co se od tebe očekává," řekla Surya a otočila se k němu zády, „a jen abys věděl, všechno to je tvoje chyba. Jejich smrt je tvoje vina a nikoho jiného."

Elliott za jejími zády zbledl a hruď si objal rukama. Maminka děti odvedla do ložnice a uložila je do postýlek právě ve chvíli, kdy se z kuchyně pod nimi ozval křik a zvuk tříštěných věcí.

„Bude tatínek v pořádku?" Arden se posadil na své posteli s nohama schovanýma pod tmavě modrou dekou a ruce si mnul o sebe.

„Někdy je potřeba udělat ošklivé věci, abys ochránil sebe a své blízké, Ardene. A tatínek udělal ošklivé věci, aby mi ublížil. Musela jsem to zastavit." Děti nebyly moudré z toho, co se právě odehrálo a neměly nejmenší tušení, na čí stranu by se měly postavit.

„Tatínek už tě nemiluje?" zeptala se Katarina po krk schovaná pod dekou.

„Možná už mě nemiluje, ale vážou ho jeho povinnosti," odpověděla Surya a postavila se, „a láska se vždy sklání před povinnostmi."