DŮM JISKER A KRVE

III. Jedna rodina

TATÍNEK se vrátil o několik dnů později. Ostatně jako vždy.

Děti ho tehdy zastihly opřeného a zhrouceného na zemi v otevřených dveřích do jejich apartmánu. Šedavé rudé oči měl podlité krví a zastřené, v obličeji byl zelený. Arden mu tehdy donesl kýbl – který maminka používala na vytírání – právě ve chvíli, kdy muže zradil žaludek a on vydávil všechen jeho obsah.

Maminka nebyla doma. Možná i to bylo dětem ku štěstí. Pomohly tatínkovi do jejich ložnice a vyběhly z bytu. Netušily, koho by měly najít, ale někomu to potřebovaly říct a maminka se zdála jako jediná volba. Arden utíkal před malou Katarinou, která se mu statečně držela v patách.

Její bratr se zastavil a dívka mu narazila do zad s tlumeným vyjeknutím. Stáli na rohu jedné z šedivých chodeb. Vymlácenými okny dovnitř proudil jarní vzduch a přinášel sebou pach města.

„Jsi slabá, Suryo. Ani vlastního manžela si nedokážeš udržet.“ Strýc Orson mluvil svým démonicky tichým hlasem, kdy každé jeho slovo znělo jako příprava na popravu.

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Ale víš. Moc dobře to víš,“ zasyčel krutý muž a vědoucně se usmál, „tvůj manžel šuká jinou ženskou a ty si to necháváš líbit. To si říkáš Almenara?“

Rodina Almenara. Jedna z nejsilnějších rodin v Hněvově domě, možná i proto Katarina nezapadala. Maminka se zamračila a v rudých očích se jí zablýsklo.

„Nic takového se neděje,“ sykla a narovnala se.

„Říkej si co chceš, sestřičko, ale jsi zklamáním. Všichni už to vědí. Děláš nám ostudu a kazíš jméno, až se rozhodneš prozřít, víš, kde mě hledat,“ uchechtl se maminčin nejstarší bratr, „možná pro tebe mám záběry, které ti toho hodně vysvětlí.“ S pokynutím hlavy ji obešel a děti zapluly víc do šera. Nechaly svá malá těla spolknout stíny a jejich strýc kolem nich prošel, aniž by jim věnoval pozornost.

Arden zakroutil hlavou, říct mamince, že je tatínkovi zle, už nemohli a jeho sestra to chápala. Surya stále zůstávala stát na chodbě, teď už zády k dětem, a ramena se jí třásla. Děti nikdy nezažily maminku plakat, ale když se k nim žena otočila čelem neměla na tvářích ani jedinou slzu.

Obličej měla rudý vzteky a hruď se jí prudce zvedala trhanými nádechy. Surya si vjela rukama do vlasů a zakřičela. Chlapec musel své sestře přiložit ruku na ústa, aby se taky nedala do křiku a pláče. Maminčin hlas se nesl chodbou v ozvěnách přinášející zlobu a bolest.

Ženě se třásly ruce, které se pokusila schovat do kapes širokých kalhot. Černé upnuté tílko dávalo vyniknout její světlé kůži, která byla bělejší než obvykle.

„Fajn,“ zafuněla sama pro sebe a vydala se stejným směrem, jako před chvílí její bratr. Arden odtáhl malou Katarinu zpět do stínu, zatímco kolem nich maminka prošla se zdviženou bradou a narovnanými zády, jako padlá královna.

„Najdeme někoho jiného,“ zkusil to chlapec, zatímco se zatahal za pramen tmavých, zakroucených vlasů.

„A koho?“ oponovala mu dívenka, které se stále třásl spodní ret. Dlouhé černé vlasy pod ramena sevřela v drobných prstech. Kostmi jí putoval třas, který nedokázala potlačit ani hlubokým nádechem.

„Najdeme ošetřovnu, pomůžeme mu sami,“ nabídl Arden a čapl sestru za drobné paže, „vrať se k tatínkovi, najdu nějaké léky a donesu je,“ když se dívka zamračila, pokračoval: „A tobě donesu něco dobrého.“ Na to už maličká Katarina slyšela a s kýváním hlavy ho nechala jít.

Znala celé sklady skoro nazpaměť, věděla o všech zákoutích, ve kterých se mohla stát neviditelnou i polorozpadlých chodbách, které sloužily jako zkratky.

Když svého bratra nechala za zády a rozběhla se zpátky, vzala to právě jednou takovou zkratkou. Zkratkou, o které si myslela, že nikdo další neví, ale spletla se.

Nejprve zaslechla hlasy a až potom zahlédla i postavy. Surya stála vedle strýce Orsona a dívala se na placatý displej tabletu, na kterém běželo video, na které Katarina ani zdaleka neviděla. Z reproduktorů se ozývalo rytmické vzdychání a ženský křik, tedy tak, to znělo malé Katarině, která zacouvala za roh a snažila se moc nevykukovat. Zvědavost ale byla pro tak malé dítě silnější a tak dívka znovu nakoukla na scénu před sebou.

Strýc měl na rtech samolibý úsměv a tyčil se nad maminkou jako démon, který vyhrál. Dostal to, co chtěl, protože mamince se opět klepala ramena a prsty zatínala do tabletu.

„Vyřeš si rodinnej status, Suryo,“ oslovil ji, „nebo se zřekni rodovýho jména a vypadni. To ti mimo jiné, vzkazuje otec.“

„Vzkaž otci, že to může brát za vyřešené,“ zašeptala maminka a slova cedila přes bílé zuby, „je načase navštívit nečekané členy rodiny.“ Orson s krutým úsměvem na zjizvené tváři přikývl a tablet zhasl. Avšak Katarině přišlo, že stále slyší ty rytmické výdechy odrážející se od stěn, jako by je ani zhasnutá elektronika nedokázala utlumit.

Dívenka se už, už chtěla rozběhnout pryč, ale maminky hlas ji zastavil: „Katarino! Vrať se do bytu!“ Holčička v odpověď zakývala hlavou i přes to, že ji žena nemohla vidět a rozběhla se pryč. Byl to poslední moment, před katastrofou, kdy se jejich rodina obrátila v prach.