Naše moc

Kapitola II.

"Co vás přivádí až k mým dveřím?" 

Vyrušili ho zrovna při ranní modlitbě, modlil se sám a nečekával žádnou návštěvu. O to víc ho překvapilo, když se ozvalo prudké naléhavé zaklepání. Když otevřel dveře svého skromného pokoje, byl překvapen ještě víc, na chodbě stál muž držící novorozeně obklopený vyděšenými bratry řeholníky. 

"Křtiny nemusí být okamžitě po narození." Opat se snažil pochopit co se děje a uklidnit hlučící bratry.

"Prosím o pomoc," Promluvil muž třesoucím se hlasem. "Má žena dnes v noci porodila dvojčata, ale jedno z nich nám nepatří."

"Zkuste ženský klášter tam se specializují na děti." Zamručel Opat, stále nechápající proč ho muž přišel požádat o pomoc. Podíval se na novorozence, bylo to klidné dítě, nebrečelo. Jenom se velkýma očima dívalo po světě.

"Ne ne... vy to nechápete... Ona nám nepatří." Opakoval se muž, zřejmě ohromen něčím děsivým.

"Ano?" Opat vážil svá slova. "A komu tedy patří?"

"J-já nevím... ale t-ta byt-tost... je z pek-kla."

Bylo to jakoby do něj udeřil hrom. "To nevinné dítě patří démonovy?!" Zhrozil se opat.

"A-ano" přikývl muž a v očích se mu zaleskly slzy. "Prosím pomozte."

"Neboj se bratře najdeme řešení jak tvé dítě před silami zla ochránit." Ujistil ho opat. "Napíšu nejlepším exorcistům o pomoc a do té doby prosím zůstaňte u nás v klášteře, je-li to možné, vy i vaše žena a děti."

"Má žena a druhorozená dcera zůstali s porodní bábou doma."

"Tak pro ně zajeďte, mezitím se podívám na tuhle malou, zde v klášteře bude v bezpečí." Opat si od roztřeseného muže převzal malou dívku a ona k němu natáhla své drobné ručičky. A v tu chvíli si toho opat všiml, na levém zápěstí té drobné dívenky byla černá kresba.

Vlastně to bylo jednoduché, připomínalo to řecké písmeno pí, jen se to nějak víc podobalo bráně... Konec jedné z nožiček byl zkroucený dovnitř a připomínal plamen.

Muž celou dobu nervózně postával a pozoroval svou dceru v náruči opata. Zřejmě se mu zrovna dvakrát nechtělo nechat dítě v neznámé péči. Nakonec však jen přikývl a v doprovodu bratří se vydal na cestu.

Opat sklopil pohled k dítěti ve své náruči a zadíval se do zelených očích se zlatým kroužkem, oči podobající se očím banshee, tomuto vzhledu přispívaly i bělostné kraťoučké vlasy pokrývající její hlavu. Něco na jejím vzhledu bylo děsivé.

"Tak co s tebou Zrůdičko?" Zeptal se sám sebe.

Skoro očekávala, že každou chvílí se oči dítěte protočí do lebky a ono vyplázne dlouhý hadí jazyk. Jenže se tak nestalo, Mary-Ann ležela, usmívala se a natahovala ruce k opatově tváři, zdála se spokojená a klidná, vypadala jako šťastné dítě.

Dítě vypadalo neškodně, nezdálo se být posedlé. Ale vždyť ten muž se ani o posedlosti nezmiňoval, co to říkal... že někomu patří? Nějakému démonovy. S tímhle budu potřebovat pomoc, na tohle asi exorcismus nezabere. Vymítání ďábla asi nebude mít účinek, když není posedlá. Co s ní tedy?