Mezi námi mrtvými

𝑵𝑰𝑮𝑯𝑻𝑺 𝑾𝑰𝑻𝑯 𝑵𝑰𝑮𝑯𝑻𝑴𝑨𝑹𝑬𝑺

[jeffrey]

Nebylo to vůbec lehký. Ani příjemný. A už vůbec ne bez lidí. No, co jsem čekal? Dyť je to škola.

Jen jsem prošel branou, strhly se na mě pohledy většiny lidí, kteří pokuřovali poblíž. Pod tou nevyžádanou pozorností jsem se ošil. Naskočila mi husina a jediný, co jsem si přál, bylo vrátit se zpátky do svého pokoje.

Pohledem jsem pátral a hledal svoji sestru, ale marně. Loraine musela být už ve škole spolu s Emily, u které po včerejšku přespala.

Včera večer jsem jí ještě psal: promiň za to divadlo ségra, ale neodpověděla. Byla na mě naštvaná? Však jsem nic hroznýho neprovedl.

Přinutil jsem se pokračovat dál krátkou alejí až k obrovské stavbě, která čpěla cigaretovým kouřem a potem nervních lidí. Fakt, že jsem se sem nechal dobrovolně přihlásit, mě teď pálil v žaludku a měl jsem potřebu buď okamžitě zdrhnout někam do pryč, anebo se zhulit tak, že mi bude všechno u prdele.

Z těch pohledů, které jsem na sobě cítil, když jsem vyšel schody k hlavnímu vchodu toho ústavu, jsem měl husinu a cítil jsem, jak se mi zdvihají vlasy na krku hrůzou. Polkl jsem a prošel otevřenými skleněnými dveřmi. Uvnitř to nebylo o moc lepší - co se týče smradu, tak snad ještě horší (vážně jsem tam někde cítil i smrad kantýny) - studenti byli všude. Opravdu, koho by to napadlo, že? Vážně bych se měl poplácat po rameni, jaký jsem to ale génius. Ve škole jsou studenti, hodně studentů. Jsem fakt idiot.

Rychle jsem se prosmýkl okolo muchlujícího se páru. Poznal jsem toho debila Ricka a jednu z roztleskávaček naší školy. Fuj. Musela mít jeho jazyk až v krku. Odvrátil jsem pohled a pokračoval ke své skříňce, kde jsem měl většinu svých sešitů, kterých jem se posledních devět měsíců ani nedotkl. Fakt mi to bylo jedno. Jediný, v co jsem doufal bylo, že nebudu muset opakovat. Celou tu dobu jsem se učil - a teď nekecám - víc, než za celý svůj život jenom aby mě ředitelka nemohla dát na opakování ročníku. Nebo aby mě nevyrazila ze školy.

Když jsem zamykal skříňku, klepaly se mi ruce. Snažil jsem se dýchat, ale nevědomky jsem tajil dech, jakoby to mohlo pomoct mému zneviditelnění. Bojoval jsem s touhou si nasadit kapuci nebo aspoň kšiltovku, ale akorát by mě seřval nějakej z kantorů. Existovalo jediný místo, kde bych byl přinejmenším trochu sám. Zamířil jsem k nejbližším záchodům. K mé úlevě tu až na jednoho kluka nikdo nebyl. Zavřel jsem se v kabince a sklopil si prkýnko a sedl si. Zkluboka jsem se nadechl, tohle preci zvládnu. Zvládnul jsem to včera, zvládnu to i dneska. Nejsem srab. Nebojím se lidí.

V kabince vedle mě někdo bouchl do oddělující stěny a zakřičel: „Sakra, už toho nech!"

Trhnul jsem sebou. Díky tomu jsem si uvědomil, že v naprostém nervu podupávám nohou. V pozadí splachování jsem zaznamenal to, že zvoní na hodinu, takže jsem se odhodlal vyjít ven.

U umyvadla stál kluk. Byl stejně vysoký jako já, měl delší černé vlasy, na sobě černý rifle s dírami na kolenech a červenou baseballku. Nemusel jsem mu vidět do obličeje, abych věděl, na jakýho kreténa jsem to právě narazil. Nicolás. Největší násilnický hovado.

Polkl jsem, sakra, že jsem ho nepoznal po hlase. Nejspíš jsem se v mysli proklínal příliš dlouho, protože se na mě podrážděně otočil od umyvadla a zpražil pohledem. "Na co čumíš?!"

Rychle jsem uhnul pohledem, než bych stihl udělat nějakou hloupost a rychle vyrazil ke dveřím.

Nestihl jsem to.

Nicolás mě chytil prudce za rameno, až to zabolelo. Málem jsem mu v reakci na to jednu vrazil. No, musím uznat, že by nepochybně byla pěkně mířená. Podíval jsem se mu do obličeje. Tu jizvu na tváři dřív meměl, napadlo mě ve sledu rychlých myšlenek na jakousi obranu. Stejně by teď bylo pozdě. Kdyby mi chtěl skutečně něco udělat, už bych ležel na zemi s rozbitým nosem.