Mezi námi mrtvými

𝑻𝑯𝑬 𝑫𝑬𝑬𝑷𝑬𝑺𝑻 𝑭𝑶𝑹𝑬𝑺𝑻

[jeffrey]

Auto se přehnalo přes New road jakoby nic. Když jsem se rozhlížel ze strany na stranu, pohltil mě zvláštní pocit. Přirovnal bych to k vzrušení. Byl jsem tak blízko k Loraine ale netušil jsem, kde je, což mě napůl přivádělo k šílenství. Téměř jsem cítil chvění v hrudi. Moc jsem se unáhlil. Maloval jsem si, jak jí uvidím, rozeběhnu se za ní a už jí nikdy, nikdy nepustím, ale bolestně jsem si uvědomoval sílu času a snižující se pravděpodobnost, že je naživu.

Ohlédl jsem se na Samanthu. Vypadala zabraná do rozhovoru s Emily, a tak jsem svůj pohled přilepil na Nicoláse. Černý vlasy se mu po pramíncích uvolnily z culíku a teď se bavil s Jacem, který znuděně kopal do kamínku na popraskaným asfaltu a jen přikyvoval Nicolásovým poznámkám.

Emily vytáhla z kapsy mapu. Byla zažloutlá, potrhaná a něčím politá. Když jí rozložila a položila na silnici, rozešel jsem se k ní abych se podíval, v čem je tak výjimečná, že se nad ní najednou sklání všichni čtyři. Čupl jsem si na bobek a přimhouřil oči: nebylo na ní nic zvláštního. Teda, dokud Jac neukázal na ten malý obdélníček bez názvu uprostřed lesa. Obkroužil do místo prstem a potom svěsil ruku, "Ptal jsem se na to dědy. Řekl mi jen, ať tam za žádnou cenu nechodíme."

Samantha nakrčila nos, "Samozřejmě," utrousila nasupeně a posměšně si odfrkla. „Takže s náma nikam nejdeš, co?"

Jac zavrtěl hlavou. "Někdo by měl zůstat ve městě pro případ, že se nevrátíte. Někdo, kdo zná celý plán a policii bude nápomocnej." vysvětlil a odvrátil pohled. Nicolás do něj žďuchl ramenem a zaksichtil se, "Posero."

Jac se uchechtl a já těm dvěma na okamžik záviděl. V Londýně jsem taky měl kámoše. Dokonce tři. Ale tady... spíš jen Samanthu a Loraine.

"Je to pěkná štreka tam a zpátky." prohodil a podíval se na mě. "Spíš bych tam jel na kole, bejt váma. Víš co - kdyby vás nějakej maniak honil s mačetou v ruce..." jeho vtip zanechal v prostoru studenou pachuť hořkosti. Nepovedl se. Všem tady jen připomněl, s čím si zahráváme.

Emily si odkašlala. "Jac má pravdu. Nevede tam nějaká cesta? Něco tam bejt musí - dyť by tam jinak nemohli jezdit pacienti."

Ta úvaha nebyla zas tak špatná, možná by se tam dalo dojet autem. "Jak starý to je?" zeptal jsem se.

Jac pokrčil rameny. Emily se ošila. Samantha si povzdechla. A Nicolás si odfrkl, "Víc jak třicet let je to opuštěný. Předtím to jelo čtyřicet let v kuse. Zkus si to spočítat, jestli to ještě zvládneš, zrzku." další rýpnutí. Nevydržel jsem to. Všechen ten strach z jeho síly a nevyzpytatelné povahy si vzal dovolenou a já na něj vyjel: "Tak hele ty idiote, co má tak jednu mozkovou buňku, ještě jednou mi řekneš zrzku, a přísahám, že Loraine nebude jediná, kdo bude potřebovat pátrací tým."

Nicolás se potichu zasmál a sklopil pohled k mapičce. Tahle reakce mě vytočila snad ještě víc, než kdyby mi hrozil nakládačkou. Ale spletl jsem se.
„Co se týče tý matiky, jestli s tou jedinou mozkovou buňkou nezvládneš ani základní počty, tak nám tady moc nepomůžeš." Prohodil jakoby jen tak a mně chvíli trvalo, než jsem stihl zareagovat. Jenže on neskončil, „a pokud jde o Loraine, možná bys měl být radši připravený na to, že možná taky už nebude co hledat."

Samantha sebou trhla při jeho slovech. Emily ho jemně plácla po rameni ale tvářila se dost vytočeně na to, aby všem bylo jasný, že Nicolás Jason to tentokrát přehnal. Jac se jen mračil a mezi prsty pevně svíral roh mapy.

„Cos to řek?" zavrčel jsem. Bylo to jako reflex. Nechtěl jsem na to vůbec odpovídat, ale ozvala se moje ochranářskost vůči ségře. Ani jsem si nevšiml, že jsem celou dobu zatínal ruce v pěst.