Mezi námi mrtvými

𝑻𝑶𝑼𝑪𝑯 𝑶𝑭 𝑫𝑬𝑨𝑻𝑯

[jeffrey]

Ticho pokoje číslo šestnáct naruší moje kručení v břiše. Je to omračující pocit, který se už nedá jen tak odložit. Cítím, jak mě cosi sžírá zevnitř a rozhodně to není něco, co budu podporovat tím, že vyhladovím úplně.

A proto vyjdu na chodbu. Hlady skoro mžourám, když prolézám oknem s myšlenkou na čerstvou kořist, která mě na pár dní nasytí. Venku je tma. Je večer. Lesem se plazí bílá mlha a někde v okolí houká sova. Jdu. Ani nevím kam, ale něco mi říká, že jdu správným směrem. Bolest se stupňuje a ve spáncích mi tepe. Udělal bych cokoli, aby to skončilo. Míjím několik známých míst – potok, mýtinu s vykotlaným stromem uprostřed, hromadu velkých balvanů pokrytých mechem a nakonec i abnormálně velký dub, jehož větve se zlovolně sklání nad mojí hlavou, jako by se mě snažil chytit.

A pak to uvidím – teplem sálající světlo ohně.

Hlasitý smích.

Otevírání plechovky.

Tichá hudba linoucí se z malého rádia.

Dva stany, tři lidi.

V kapse mě pálí nůž.

Jídlo.

Ta prudká myšlenka se mi zkroutí v kručícím žaludku. Popadne mě nezvladatelná touha, která mě sžírá stejně jako hlad. Děsí mě to, ale někde v zadu mysli je malá skříňka, která se tím jedním slovem otevře a uvrhne mě do nepříčetnosti podobného stavu.

Běžím.

Moje hlava se zmateně snaží přijít na to, co dělám, ale marně. A když tam vtrhnu, konečně mi to dojde: chystám se někoho zabít.

Než se stačím zarazit a zabránit následujícímu, už mám v ruce nůž, se kterým se vrhnu na muže. Prvních pár bodnutí je hlasité. Pak všechno ztichne.

Nic neslyším.

Je ticho.

Jenom praskání ohně a zpívání nočních ptáků.

Zakrvácenýma rukama si v hrůze přejedu po tváři.

Panebože, co jsem to sakra udělal?

Kde jenom jsou ti další...?

Utekli. Díkybohu.

Ale bojím se, že jestli brzy neuteče i Nico, potká ho stejnej osud jako tohohle chudáka.

Najednou je všude ticho a já rázem vím, co mám dělat.

[nicolás]

Telefon mi zazvoní už potřetí za celou jízdu. Je to Ricky, protože nikdo jiný mi nevolá. Nemůžu to zvednout, protože hrozí, že se sesypu. Nechci mu přidávat další problémy tím, že mu budu bulet do telefonu, že mě máma vykopla, takže jenom přidám na plynu. Prosvištím po New road jako by se nechumelilo. Zrychluju.

V rádiu hraje nějaká písnička od Kelly Family ale jsem v takovým vzteku a zmatku, že nedokážu určit, jak se jmenuje, stejně jako nedokážu přesně říct, kam doprdele jedu. Jediný, co si uvědomuju, je ubíhající silnice a to, jak můj Jeep rychle krájí každý kilometr. Prosvištím kolem benzínky. Zbývá asi pět kilometrů cesty lesem a potom mě to vyplivne mezi pole.

Jakmile vyjedu z okresu Foresttown, který končí s posledním stromem, spadne ze mě podivná tíha, o které vím až teď. Už jsem tady jel tolikrát, ale nikdy se mi to nestalo. Najednou se cítím o člověka lehčí a ten pocit mě přinutí se zamyslet nad tím, co dělám.

Na silnici něco vběhne.

Prudce dupnu na brzdu, takže auto se škubnutím zastaví. Pásy se mi bolestivě zaryjou do hrudníku.