Mezi námi mrtvými

𝑯𝑨𝑻𝑬𝑭𝑼𝑳 𝑪𝑯𝑨𝑶𝑺

[nicolás]

Na obědě se jenom nimrám a podpírám si hlavu. Ricky mi něco říká, ale já ho nevnímám a myšlenkami už jsem v lese. Bože, potřebuju cígo.

„Kámo? Posloucháš mě?"

Trhnu sebou a podívám se na něj, „Sorry, cos říkal?"

Ricky se zasměje a zavrtí hlavou. Vím, že si pořád dělá starosti, ale aspoň se to snaží odlehčit a já jsem mu za to vděčnej. Jsem strašnej kámoš.

„Říkal jsem, že u nás včera byli policajti."

Zpozorním. Možná jsme tentokrát fakt překročili hranici trpělivosti mýho táty. Zamračím se, „co chtěli?"

„Ptali se mě na Raynoldse. Chtěli vědět, jaký jsme měli vztahy a tak."

Dohajzlu. Doufal jsem, že policie se zrovna na tenhle případ vysere tak jako na všechny ostatní, protože jestli najdou Jeffa tak, jak teď je, tak jsme celkem dobře v hajzlu. Nebo ne? Dokázal by to všechno nějak uhrát? Ne. Lidi by ho viděli, nabyli podezření a pak si spojili jeho zranění a chování a všem by bylo jasný, že je jen výtvorem Foresttownu. Teda, alespoň ty báby, co tu žily už v minulým století by na to přišly. „Hledají ho?"

Nervózně se zasměje, „Kámo, normální člověk by byl rád a zeptal na to, co jsem jim řekl. Jasně že ho hledaj. Je to velká věc – ztratili se dva přistěhovalí sourozenci."

Jasně. Zastydím se. „Jsem rád, jenom... Co když už je po něm?"

V jeho výrazu se něco změní, ale je to jen na drobný okamžik, takže skoro pochybuju, že jsem něco viděl. Pokrčí rameny. „Jeho sestra se objevila. Jestli to má spojitost, možná by mohla vědět něco, co by napomohlo k jeho nalezení."

Tak moc doufám, že se plete. Nevím, jak bych vysvětloval, že už týdny mizím na místo činu a mluvím s mrtvolou.

Ricky se na mě neurčitě zadívá. Jeho hodnotící pohled s změní jemným zamračením na podezíravý, „Nemáš s tím nic společnýho, že ne?"

„N-e. Ne, nemám." Nenávidím, jak mi nejde lhát nejlepšímu kámošovi. Jestli přijdu i o něj, zbyde mi jenom přizabitej Raynolds a hádám, že zrovna to není bůh ví jaká výhra.

Naposledy si mě změří pohledem a potom se uvolněně usměje. „Dooobře," protáhne a začne mluvit o Victorii, což už zase nevnímám. Myšlenkami se stále vracím k tomu zrzkovi, který je v pořádný kaši.

Měl bych to někomu říct.

Mám divnej pocit. Jako by mě někdo sledoval. Paranoidně se rozhlédnu po jídelně, ale buď mi už vážně hrabe, nebo se dotyčný dobře skrývá. Bože, vážně si bláhově myslím, že toho člověka najdu v takovým davu?

Zazvoní na konec obědové pauzy. Mám angličtinu s Reedovou, což je další problém na pořadí dne. Odfrknu a vstanu od stolu, „Uvidíme se po škole."

„Jo jo, čus kámo. Přežij."

Zašklebím se a hodím si na záda batoh. Ten úkol na ájinu jsem neudělal, což znamená buď další napomenutí nebo to, že budu po škole. Na chodbách vládne chaos, který šlape jako hodinky. Jenom prváci se motaj do cesty, jak ještě nejsou zvyklí na tlačenici ve stísněných prostorech. Pamatuju si, jak rychle se Jeff přizpůsobil okolnímu prostředí. Davy mu tenkrát nevadily a já žasl nad tím, jak umí proplouvat mezi dospělými bez toho, aniž by někomu šlápl na nohu nebo do někoho neomaleně vrazil. Vyženu to z hlavy a přesvědčím sám sebe, že Zrzek je už prostě pryč.