Mezi námi mrtvými

𝑾𝑰𝑻𝑯𝑶𝑼𝑻 𝑮𝑰𝑽𝑰𝑵𝑮 𝑼𝑷

[jeffrey]

Nevěděl jsem, co dělat. Policajt naproti mně vypadal vyčerpaný zdlouhavými výslechy a jeho jediný zdroj energie se zdál být poloprázdný hrneček kafe na stole. Podíval se na mě z pod brýlí naprosto bez emocí, skoro malátně.

Chápal jsem ho. Špatně placená práce v ospalém městečku, kde není nic. Tenhle tejden se už ztratil jeden člověk. A Loraine. V pozadí našeho výslechu v jeho kanceláři jsem slyšel hudbu linoucí se z rádia tak tiše, že jsem si jí ze začátku nevšiml. Až teď, když nastalo ticho, když si policista zapálil cigaretu a její kouř se líně převaloval nad našimi hlavami.

„Takže... jak probíhalo ráno dne, kdy se tvá sestra ztratila?"

Ztratila. To slovo mi dodávalo malou naději na to, že není mrtvá. Ale taky hysterickou myšlenku na to, že moje malá sestřička běhá někde po lesích sama, bez pomoci a možná zraněná.

Polkl jsem poslední doušek vody a sklenici položil před sebe. „V sedm jsem se probudil a šel jsem dolů do kuchyně, abych zkontroloval, jestli je Jude, moje prateta vzhůru a pak jsem šel pro noviny do trafiky. Když jsem se vrátil, Lor a Vicky byly vzhůru a snídaly. Pro Vicky si pak přijel přítel a Loraine spěchala do školy, protože nestíhala. Myslím, že ten den měla psát test, ale nejsem si jistý. První hodina mi odpadla, takže do školy jsem šel až v devět. Došel jsem tam asi o půl desátý, to za mnou přiběhl Jac, že Loraine nepřišla do školy. Volal jsem jí, ale nezvedala to. Teta Jude mi pak řekla, že mám zavolat na policii, tak jsem zavolal." Slíbil jsem si, že nebudu dělat scény. Jenže teď, když jsem tady seděl a snažil se zoufale nerozbrečet, mi bylo špatně a jediný, co jsem si přál bylo jít domů, zachumlat se do deky a zahalit se do svého smutku. Nebo vyrazit ven, najít toho parchanta, kterej jí možná něco udělal a rozmlátit mu držku.

Policajt si něco líně zapsal do notesu a povzdechl si. „Dobře, to by pro dnešek stačilo. Můžeš jít kluku."

Uběhly dva tejdny. Nikdo se neozval. Prateta Jude na stanici volala každý den, chtěla informace, který nikdo neměl. Už víte, kde je? Kdy se ztratila? Máte podezřelé? Ale nikdo jí neodpověděl. Myslím, že to vzdali ještě před tím, než začali. Asi jen mávli rukou se slovy: však ona se brzo objeví jako všichni ostatní. Jenže jestli to bylo tak jak říkali, tak si dávala pěkně načas. Mohla být kdekoli. S kýmkoli. V jakémkoli stavu. Možná byla někde uvízlá. A zraněná. Nebo mrtvá.

Tak moc jsem jí chtěl zpátky. Několikrát jsem jí psal esemesku, ale nikdy si jí nepřečetla.

4/13/1981 13:40
Loraine, ozvi se.

4/14/1981 07:09
Hledá tě policie.
Vrať se domů.
Hej!
Neignoruj mě.

4/15/1981 15:18
Prosím Lor...
Loraine, prosím, vrať se domů.

4/16/1981 16:53
Prosím, ozvi se.
Ať se stalo cokoli, určitě to vyřešíme, jen se vrať.
Dej vědět, že jsi v pořádku.
Lor prosím.

Přestal jsem psát. Uvědomil jsem si, že si to nikdy nepřečte. Že to je zbytečný. Uvažoval jsem nad tím, kdo z nás je horší: jestli policajti, co se na to zmizení vysrali, nebo jestli já, který to vzdal tak rychle.

Když jsem procházel chodbami ve škole, lidi se na mě koukali s lítostí. Bylo mi z toho špatně. Co jsem udělal abych Loraine dostal zpátky? Napsal jsem jen pár zpráv. Jejich lítost jsem nechtěl. Chtěl jsem jenom zpátky svojí malou sestřičku.