Mezi námi mrtvými

𝑻𝑯𝑬 𝑵𝑰𝑮𝑯𝑻 𝑾𝑬 𝑴𝑬𝑻

[nicolás]

Nevšimnu si ho do chvíle, než uslyším jeho nakřáplý hlas. Když se na něj podívám – nutno dodat že skrz přimhouřený oči, protože jsem rád, že vidím vůbec jeho siluetu – tak mě upoutá jeho špinavá mikina. Velké tmavé fleky pokrývající i jeho obličej získají barvu, jakmile se k němu přiblížím. Tmavě rudá, která zbarvuje látku v nepravidelných kaňkách a cákancích mě přimrazí na místě.

To je... stalo se mu něco?

Odvrátí pohled, očividně přesně ví, kam se dívám, „Není moje."

Aha? Co tím jako myslí? Jak jako 'není moje'?

Přes tvář se mu táhne rudý šrám. A taky hodně krve. Čí je ta krev, Jeffe? Tos našel chcíplýho jelena u cesty a začal ses mu hrabat ve střevech, nebo doháje co?!

Pevně stiskne ruce, „Zabil jsem člověka, Nico."

He?

Co prosím?

Jakže?

To je nějakej vtip, ne? Ne?!

Zdrhnout, nezdrhnout? Co mám kurva dělat v takový situaci? Ve škole nás na nic takovýho nepřipravili!

Svůj tep slyším v uších. Co mám dělat? Jeho slova se přelijou přes moje záda v podobě studeného potu. Polknu.

Místo toho, abych se na něj rozeřval – navzdory tomu, jak moc vytočenej zase jsem – v klidu dojdu až před něj na vzdálenost jednoho předloktí a dřepnu si. Krev je z něj cítit víc, než kdykoli jindy a mně se z toho pachu zatočí hlava. Jeffrey někoho zabil. No do hajzlu. Co tady ještě dělám? „Kde je tělo?"

Mlčí. Proč? Bože, každou uběhlou sekundou mám větší chuť z něj vymlátit duši a vyřvat si na něm hlasivky.

„Zeptám se znovu: kde je to zasraný tělo?"

Polkne. „Nechci abys tam chodil." V hlase, kterým to řekne, slyším smutek a když mu pohlédnu do očí, vidím nepřekonatelnou nenávist. „Nechci- nechci, abys to viděl."

„Musíš ho pohřbít!"

„A ty bys měl jít domů!" v doposud ztuhlém postoji se objeví agresivní energie. Prudce vzhlédne, „Pro člověka to tady není bezpečný, kolikrát ti to mám říkat?!" vztek, který vyzařuje, mě skoro donutí udělat krok vzad, ale udržím se. Je to pořád Jeff. Nebudu mu uhýbat. Nikdy jsem to nedělal takže s tím nehodlám začínat. Ještě chvíli a praštím toho idiota do nosu. „A ty snad nejsi člověk?! Podívej se! Copak máš tesáky, drápy nebo křídla?! Seš jenom člověk a fakt, že seš mrtvej na tom nic nemění, takže okamžitě přestaň dělat drama a řekni mi, kde kurva leží to zasraný tělo, než ho najde někdo jinej!"

„Nemůžu uvěřit, že se právě zbavujeme mrtvoly." Zamumlám, zatímco kopu jámu. Jo, možná jsem ještě pořád naštvanej a možná chci, aby se v tom koupal ještě chvíli. „Proč jsi ho vlastně zabil?"

Jenom položí tělo na zem asi dva metry ode mě. Stačí mi jedinej pohled na zmasakrovaného chlapa a vím, že tohle je zlý. Všude je krev. A změť orgánů. Je to humáč, ze kterýho se mi navalí. Začíná to zapáchat a jestli to co nejdřív nezakopem, umřem tu smrady. Teda, alespoň já tady umřu. Haha.

„Byl bych radši, kdybys to nevěděl." Skočí za mnou a popadne rýč, který jsme našli v budově sanatoria v něčem, čemu by se dalo nadávat úklidová místnost. Jo, taky si myslím, že pro mě bude jednodušší, když to nebudu vědět, ale na druhou stranu musím vědět, jaký jsou tady rizika jeho návštěv. Nechám to na později, „Fajn, řekneš mi to jindy."