Mezi námi mrtvými

𝑺𝑶𝑴𝑬𝑻𝑯𝑰𝑵𝑮 𝑳𝑰𝑲𝑬 𝑪𝑶𝑭𝑭𝑬𝑬

[jeffrey]

Nechtěl jsem tam s ním chodit. Každý můj mrtvý atom, který tvořil mé tělo, se chtěl zuby nehty držet co nejdál od těch dveří. Já sám jsem se nehl z místa, zatímco Nicolás si to štrádoval hezky pěkně k místu činu. Moc dobře jsem věděl, co tam najde, až trhne klikou a uvidí tu krvavou spoušť. 

Zůstal zírat do tmavého prostoru. Nechtěl jsem vidět, co viděl on, ale podvědomě jsem si sám představil zrezivělé trubky a dráty, které kdysi poháněly výtah. Ty všechny ostré bodce, které se zahryzly do mých zad poté, co jsem si zlomil vaz. A ačkoli jsem bolest už necítil, ta místa mě stále brněla jako vzpomínka na tu šílenou bolest, která se mi plazila po celém těle jako jedovatý had.

Takže jsem čekal. Čekal jsem, protože to mi vždycky šlo. Byl jsem v tom dobrý odjakživa, ještě, než jsme se přistěhovali z Londýna. Chvíli bylo dusivé ticho. Mělo tíhu všech těch slov, co jsem řekl Nicovi naposledy a všeho, co jsme si kdy provedli. Dusilo mě to stejně jako když jsem se začal dusit vlastní krví. Vlastně jsem jí ještě ze sebe tak úplně nedostal. Asi už nikdy nedostanu. V krku jsem měl sucho. To sucho mělo pachuť krve a hlíny. Byla to směsice oznamující smrt.
Jenže já nezemřel. Zemřel jenom kluk jménem Jeffrey.

Nicolás se na mě otočil, ve tváři zesinalý a duchem lehce nepřítomný. V očích mu ječela otázka, na kterou se mě zeptal dneska už tolikrát, že si připadám z toho jako magor, "Co se stalo." neřekl to jako otázku. Bylo to konstatování faktu ve chvíli, kdy to váš mozek přestane pobírat.

Atmosféra zhoustla. Všechno okolo ztichlo a ať už venku předtím ptáci zpívali nebo ne, teď byli i oni zticha. Vítr mi škubal vlasy, tedy alespoň těmi beznadějnými uzlíky, které mi v nich krev zanechala. "Co se tady stalo!?" křikl najednou Nicolás a já sebou leknutím skoro trhnul. Zaťal jsem nehty do mrtvého masa svých dlaní, sotva jsem to ucítil. Když jsem promluvil, pokusil jsem se o nezúčastněný  a lhostejný tón, ale povedlo se mi to jen stěží, "Je po mně, jestlis to ještě nepochopil. Jsem mrtvej."

Ačkoli to znělo jakkoliv pohrdavě, s každým mým slovem mi realita rezonovala kostmi. Bylo to poprvý za tu dobu, co jsem to řekl nahlas. Když jsem se probral, byl jsem zmatenej. Nic mě nebolelo, ale věděl jsem, jak jsem skončil. Pak jsem se podíval do odrazu ve skleněných střepech, ležících na chodbě a všechno mi došlo.

Byl jsem totálně v prdeli.

Nechtěl jsem vidět, jak se Nico tváří. Na to jsem byl moc velkej zbabělec.

"Takhle to nefunguje," řekl najednou pevným hlasem, "nemůžeš bejt mrtvej a zároveň tady se mnou mluvit."

Ach můj bože. "Proč ne?" z hrdla se mi vyloudil skoro hysterickej smích, "Nemáš důkazy, který by to vyvracely-"

"Prostě to není možný, řekni mi pravdu." naléhal víc a já neměl na výběr. Čím víc na mě tlačil, tím jsem měl větší chuť mu jednu vrazit nebo se schoulit na zemi do klubíčka a rozbrečet se, "Pravda je, že pravý Jeffrey Raynolds je pryč. Tohle je jenom schránka a já jsem jen náhražka stvořená lesy."

Přešel ke mně a zadíval se mi do očí. V těch jeho zuřila bouřka a mě se tohle celý přestávalo líbit. Změřil si mě pohledem a pak poodstoupil, aby se zamračil a naprosto nenicolásovsky si projel prsty tmavý vlasy, "Cože?"

"Však víš – jednou za čas se ti ztracení lidi vrátí. Ale už to nejsou oni. Ne. Jejich stará já jsou mrtvá. To, co s tebou mluví je jen pozůstatek mysli Jeffreyho, kterýho jsi znal."