Mezi námi mrtvými

𝑵𝑶 𝑴𝑶𝑹𝑬 𝑫𝑹𝑬𝑨𝑴𝑰𝑵𝑮

[jeffrey]

Ty zdi mě děsily. Stoupal z nich chlad a vzduchem se linul zápach plísně. Tapeta na stěnách se odlepovala nasáklá vlhkostí a lustr nad našimi hlavami vypadal, že se rozmýšlí, zda na nás chce spadnout nebo jestli nás ušetří. Podle toho, jak nebezpečně se kýval do větru jsem usoudil, že bude lepší jít z místa jeho dopadu. V podlaze zela díra. Málem jsem do ní šlápl a nebýt mě, zahučela by tam i Sam ale stihl jsem jí chytit za loket dřív, než udělala ten osudný krok. Lekla se a moje srdce vynechalo úder při pohledu na její tvář. Vždycky se mi líbila a líbila se mi i teď.

Nicolás si odkašlal. Mohl to být okamžik, ale s nechutí jsem jí pustil. Emily mi nevěnovala jediný pohled a obešla mě, aby dohnala Samanthu a pokračovala dál. Když se moje oči přesunuly na něj, přistihl jsem ho, jak se dívá z vyskleného okna. Ve tváři měl neurčitý výraz, ale ten záblesk čehosi mě vyvedl z míry. Nedokázal jsem tu emoci zařadit, a to na tom bylo to nejhorší.

Venku se zvedl vítr. Nicolás se na mě pomalu podíval a přivinul si k tělu svoji kostkovanou košili. Zamračil se a mě napadla neposedná myšlenka, která mě hlodala celý den: co když je přece jen psychopat a jde nás sem všechny zabít?

Vystoupali jsme do prvního patra po vratkých dřevěných schodech, které jenom volaly po vyměnění.

Nenávidím ho.

Tak moc ho nenávidím.

Stačilo pár kroků směrem, kterým zmizely holky, a bylo mi jasný, že se objevil další problém. Podlaha byla slušně řečeno v dezolátním stavu a řekněme, že sto osmdesát centimetrů váhy taky není zrovna málo. Když jsem šlápnul na uvolněné prkno podlahy, něco křuplo. Moje reflexy na tom nikdy nebyly zrovna dobře a ten zasranej kus dřeva to nevydržel a rupnul mi přímo pod nohama. Kotníkem mi projela pronikavá bolest, která naštěstí hned odezněla. "Doprdele, zasranej, stupidní, zatracenej barák!" ani nadávky mi ani trochu mi neulevily, protože ten černovlasej debílek za mnou se začal řehtat na celý spodní patro. A rozhodně to neznělo tolik pobaveně jako hystericky. "No to je skvělý. Takže tady ještě skejsnem. Fakt díky Raynoldsi. Jako by nestačilo, že nám to tady může každou chvíli spadnout na hlavu! Geniální tah Jeffe, to se ti fakt povedlo."

Zaťal jsem zuby, "Víš co, naser si. Přestaň mě už laskavě kritizovat na každým kroku, vůbec se o mě nestarej, nevšímej si mě a nech mě už doprdele napokoji!"
Zasmál se. Bylo mu špatně vidět do tváře, když okolo mě procházel, ale bylo mi jasný, že se mu v žádným případě nelíbí, jak s ním mluvím. Ale víte co? Bylo mi u prdele, co se mu líbí a co ne. Jenom jsem se chtěl co nejdřív dostat odsaď, najít Lor a hned vypadnout. Co je na tom tak těžkýho?

"Fajn." a s tím mě nechal a vydal se nahoru do druhého patra po ztrouchnivělých schodech. Ty pod jeho vahou kvílely, ale možná to dělala jenom meluzína. Zmizel za rohem a já si oddychl. Shlédl jsem k tý podlaze a uvědomil si, že na kůži cítím cosi lepkavého. Možná jsem krvácel? Necítil jsem to. To bylo divný. Zamračil jsem se a pokusil se nohu vytáhnout. Odřel jsem se snad ještě víc a bolest se vracela, "Sakryš..." mumlal jsem pro sebe a pořádně jsem zarval. Prkno jsem zlomil ještě víc, po kůži mi stékala krev. Noha byla venku, ale přes roztrženou nohavici riflí jsem si všimnul dlouhého šrámu, který se mi táhl od kotníku po koleno. Krev mi smáčela rifle, ale zatím nezašpinila moje tenisky.

Postavil jsem se na ní, ale pálilo to jako čert. Možná by bylo lepší křiknout na Samanthu a Emily ať počkají, ale nechtěl jsem je zdržovat. Šly najít moji sestru, takže kdybych je zdržoval, možná by se k jejímu nalezení ani nepřiblížily. To nechci riskovat. Sundal jsem si mikinu a jen silou vůle jsem roztrhl lem trika, který jen volně plandal pod ní. V hlavě mi mezitím běhaly scénáře toho, co se může ještě stát. Zatímco se můj geniální mozek potýkal s otázkou vyšplhání schodů, moje tělo panikařilo. Fajn. Takže teďka tady zůstanu sedět, než si mě nevšimne někdo z naší výpravy. No to je teda perfektní.