Víla Smutněnka celý svůj život prožívá ve stínech, jen aby toho potom mohla využít proti svým nepřátelům. Věděla, co se kde dělo, ale nikdo nevěděl o ní. Takový byl její život, někdy šťastný a někdy naopak hodně smutný. Už se s tím ale naučila žít.
Neměla moc nepřátel, pouze jednoho. Nebyl to ani tak nepřítel, jen ji hodně deprimoval. Jmenoval se Vílák Šťastný, už jen to jméno vílu štvalo. Často ho sledovala zpovzdálí jak se směje, to ale netušila, co se skrývá za tím smíchem. Smutek, strach a hlavně zlost. Zlost na celý svět, vždy se tak cítil, ale nikdy nad tím ani moc nepřemýšlel.
Jednou víla nedávala pozor, a tak bohužel narazila na víláka. Ten samozřejmě nevěděl, kdo je a bylo by lepší, kdyby to tak i zůstalo. Jenže vílák měl zvláštní pocit, jak kdyby najednou už neměl zlost. Jakoby, mu bylo vše jedno, a to jenom kvůli jednomu pohledu na jednu vílu. Čím to bylo? Že by si byli souzeni? Ne to ne, jen viděl naději na život, kde nemusí mít takovou zlost.
Víla s ním nechtěla mít nic společného, odmítala si povídat nebo být jen v jeho blízkosti. Jako by jí vadilo jenom jak mluví, směje se, dalo se říct, že, úplně vše. Neustále mluvil, jak kdyby nemohl být na chvíli ticho. Taky jí začalo docházet, že je ráda, že mluví a že jí dělá společnost. Jinak by musela strávit celý den sama, a to se jí moc nechtělo. Tohle mu ale nikdy nehodlala přiznat. Vílákovi to ze začátku vadilo, bylo mu to líto, ale pak si na to začal zvykat. Nevadilo mu, že s ním nemluví, stačilo, že byl v její blízkosti.
ČTEŠ
Povídky o ničem a o všem
Short Storyopravdu krátké povídky, úplně o všem co mě zrovna napadne :D doufám, že se vám to bude líbit -předem se omlouvám za možné gramatické chyby
