Povídky o ničem a o všem

trochu pozornosti

Odjakživa nenáviděl jakoukoliv pozornost. V dětství to nebylo až tak špatné, ale čím starší byl tím horší to bylo. Rád zůstával sám doma zavřený ve svém pokoji. Časem se ale naučil, že některé aktivity musí dělat, prezentace ve třídě nebo mluvení s lidmi jako prodavačka nebo řidič autobusu. Z těchto situací nebyl nikdy nadšený, ale nic jiného mu nezbývalo, byla to nutnost. Pokud měl jít někam kde bylo moc lidí, snažil se tomu vyhnout. Nikdo by ho třeba nedostal na nějakou velkou party. To by už radši nikdy nevylezl ze svého pokoje.

Když byl sám, byl konečně šťastný, měl svůj klid a mohl dělat co chtěl. Kamarády měl hlavně ve škole a mimo školu už se tolik nestýkali. Z lidí ho často bolela hlava, a když přišel domů musel si odpočinout ode všeho, ať už od lidí nebo od školy.

Bylo tu ale pár lidí, které měl rád a cítil se bezpečně a dobře. S těmito lidmi mu připadalo, že je vše v naprostém pořádku, mohl se chovat, jak chtěl. Vždy tu pro něj byli a chápali, když se zrovna nechtěl bavit a potřeboval svůj klid. K těm lidem patřili i jeho rodiče, kteří měli pochopení, sice ne vždy, ale opravdu se snažili. Většinou ho ani do ničeho nenutili, pouze v urgentních případech. Za tyto lidi byl nesmírně vděčný i když jim to moc neukazoval, věděl že oni to tuší.

Velmi často taky hrál hry, při kterých mohl myslet jen na smysl hry a na nic konkrétního. Taky proto trávil tolik času na mobilu nebo na počítači ale to mu bylo jedno. Aspoň se nenudil.

Netušil, jestli se to někdy zlepší ale takhle mu bylo dobře, i když ho to v některých situacích štvalo. Byl zdravý a měl vše co potřeboval, a to bylo to nejdůležitější.