Povídky o ničem a o všem

louka s loukou

Ležela na zádech a obdivovala dechberoucí krajinu kolem sebe. Slunce jí svítilo do očí, ale to vůbec nevadilo, bylo to příjemné. Všude kam se podívala byly kytky, to byla jedna z věcí, které ji dělaly tak šťastnou. Už teď věděla, že až se bude vracet zpátky domů nějaké květiny si natrhá. Problém byl ale ten že se jí vůbec nechtělo odcházet, bylo tam tak pěkně a klidně. Byla tam sama, kdyby se nepočítali různí brouci, hmyz, ptáci nebo sem tam zahlédla i srnku. Jak mohla odejít, když se tam cítila, tak dobře? Na nebi sledovala mraky a snažila se v nich najít nějaký tvar. Mraků bylo ale málo a ji to po chvíli přestalo bavit. A tak se rozhodla pouze ležet se zavřenýma očima a poslouchat písničky, které doprovázely zvuky zvířat a přírody. Přemýšlela nad tím, že cesta na louku jí trvala dlouhou dobu, a že možná byl tohle ten důvod proč tu nechodilo tolik lidí. Byla škoda, že tam nechodilo víc lidí, ale pro ni to byla výhoda. Stalo se z toho její místo, které měla jen sama pro sebe.

Nemohla přijít na to, která květina se jí líbila nejvíc, všechny byly tak nádherné, že z nich nemohla pomalu odtrhnout oči. Kdyby tam na nějakou dobu zůstala, kdo by ji hledal? Ale odejít musela, jen ne tak brzo, možná až jí začne být zima. Měla spoustu času, ale ona si přála čas zastavit a užívat si této chvíle. Měla štěstí, že si s sebou vzala jídlo a nějaké to pití, ale nejdůležitější byla kniha. Co by mohlo být lepší než sedět na tak krásném místě a číst si tam? Ztratila se v knize a čas kolem ní utíkal bez jejího povšimnutí. Všimla si až jí začala být zima a pomalu se stmívalo. To bohužel znamenalo, že se musí vrátit domů. Vůbec se jí ale nechtělo, ale nešlo nic dělat. Vzpomněla si, že si chtěla natrhat nějaké kytky, moc ale neviděla a řekla si, že se tam musí další den vrátit speciálně pro ně. A z toho se stala tradice, chodila tam skoro každý den, klidně i na pár minut. I těch pár minut stačilo k tomu, aby ucítila ten pocit štěstí, který tam pokaždé našla.