S vámi je mi líp

Epilog

O několik let později
„Berete si zde přítomnou Viktorii Cittovou?"
„ano" nejsladčí slovo co jsem kdy slyšela
„můžete se políbit" nejsladčí polibek co jsem kdy měla.
Je to neuvěřitelné s Viktorem jsem už 3 roky.
Vzal mě do náruče a šli jsme za mou rodinou. Rodinu nemyslím mámu tátu atd. Rodinou myslím M+, Rychlí kluky, prostě všechny lidi co tu pro mě byli - to je moje rodina. Všichni brečeli a kdo nebrečel měl slzy v očích. „chci společný objetí rodino" oznámila jsem a všichni šli k sobě. Jsem šťastná? Nejšťastnější. S Viktorem ani nejsou žádné hádky je to jak v pohádce. „víte co guys?" řekla jsem ve společném objetí, v mém nejlepším objetí v životě
„s vámi je mi líp"

...

Pohled 3. osoby
Dívka leží v Hradecké nemocnici v kómatu. Její rodiče neví co dál ale zároveň věří že to přežije. Dívka v kómatu sní. Spí jak šípková Růženka a ne a ne se probudit. Jsou to už tři týdny co slečna ve věku sedmnácti let leží na lůžku bez duše. Její rodiče u ní teď sedí na posteli a modlí se aby se probudila. Co by daly za to aby byla v pořádku. Její otec měl totiž autonehodu, když dceru vezl za jejím bratrem. Otec je ale bez větších zranění. Pláč matky a otce se ozývá po pokoji. Otec neustále opakuje že to je jeho chyba. Sedí na lůžku u dcery a opakují ji všechny hezké chvíle.
...

Pohled Viktorie
Slyším pípání přístrojů. Nedokážu od sebe odlepit víčka. Najednou je to jiné. Nepoznávám co je realita. Snažím se otevřít oči nebo se pohnout. Slyším tlumené hlasy. Oči mi jdou jenom pootevřít. Všude bílo. Kde to jsem a co se to děje? Snažila jsem se jakkoliv pohnout. „Viktorko?" slyšela jsem, nemohla jsem ani otevřít ústa takže jsem se usmála. Konečně se mi podařilo otevřít oči. Vidím mámu a TÁTU. Co se tady děje? Máma vypadá jako dřív a je tu táta „mami a tati?" „holčičko ty jsi v pořádku" začali mě obíjmat a hubičkovat. Nechápala jsem nic. Věděla jsem to ale nechtěla jsem si to přiznat. Nenene. Nemohla jsem si to všechno jen vysnít. „co se stalo?" zeptala jsem se „víš říká se mi to těžce ale měli jsme nehodu a ty jsi byla teď tři týdny v kómatu" řekl mi můj táta. cože.. A co Viktor a co kluci? Že to nebyl jen sen to nenene „takže to nebyla realita?" zeptala jsem se se slzami v očích „zlato doktor říkal že se ti může během kómatu zdát něco jako sen a že když se vzbudíš bude to pro tebe strašně divný a já vím že to je teď asi těžko představitelný ale musíš nám věřit" řekla máma a tekly ji slzy proudem. „ale ono to všechno bylo tak super, konečně se mi začalo dařit" začala jsem ztěžka dýchat, super takže v realitě jsem měla panický ataky, bomba zrovna tohle jsem si mohla jenom vysnít „a jak mám rozlišit co je realita a co jsem si vysnila?" zeptala jsem se „zlato prý ti to chvíli potrvá ale pak na to co se ti zdálo naprosto zapomeneš" „já nechci zapomínat, já chci zpátky" začala jsem brečet a zrychleně dychat „máš panickou ataku neboj bráška za chvíli přijede on ví jak na tebe" řekl táta a tekly mu slzy. Najednou se ve dveřích objevil Dominik „Dominiku ona je vzhůru a má panickou ataku pomož nám" DOMINIK! můj bráška. Nebo je možná jiný já vlastně už nevím. Přiběhl ke mě a já ho obejmula neuvěřitelnou silou. „já tě mám strašně ráda brácho" se slzami v očích se na mě podíval „já tebe taky" podíval se na rodiče aby jsme si mohli promluvit sami. „hej vím jak to teď máš ale jsem tu s tebou ať se ti zdálo cokoliv, povyprávěj mi o tom" aspoň jsem se mohla někomu vypovídat „nebudeš věřit ale jsi jedna z hlavních postav" zasmáli jsme se a začala jsem mu vyprávět... dopověděla jsem mu celý příběh. Možná proto vlastně 3 roky utekly tak rychle, začínám se s tím smiřovat. „tyvole Viktor jo? toho ti budu muset zakázat poslouchat teda asi" zasmál se a já s ním „a bby ty problémy byly real, dělo se ti to i předtím, rodiče o tom asi neví ale já jo takže kdyby cokoliv přijď za mnou" mrkl na mě, jen jsem mu na to odpověděla:
„víš co s tebou mi je stejně nejlíp"

Ahoj prosím o přečtení i poděkování kde je i pár otázek na vás, miluju vas.