Rudovlasá kráska

2. Kapitola - Vlkodlačí smysli (část.2)

                                Nevím, co se zase děje, ale vím, že tito dva kluci mého věku řeší, včerejší záhadu s tělem. Napnula jsem uši, abych slyšela jejich hlasy. " Stillesi opravdu včera tu leželo ta část těla."

" Já ti věřím, ale jak někdo mohl přes noc odnést tělo."

                            " To nevím, ale je to divný. Jako ten tvůj vlk."

" Já ho opravdu viděl."

                            " A já ti řekl, že tu vlci nejsou už šedesát let."

" Tak žij ve lži." Vlci? No opravdu vlka jsem tu nikdy neviděla a to jsem tu žila docela dlouhou dobu. Vlastně skoro celí svůj život než přišel ten požár co mě vyhnal daleko odtud. Ten den jsem byla  ze svou nejlepší kamarádkou Lissou v nákupním centru, jako jsme to dělávaly vždy o volných dnech co jsme nechodili do školy. Vraceli jsme se domů, když jsem uviděla dům v plamenech. Nikdo to z mé rodiny nepřežil. Máma byla navždycky pryč! Táta! Teta Cassandra. Strýček William. Sestřička Nina. Můj bratr Adam. Přestala jsem se ovládat a stalo se ze mě zvíře. Naše rodina byla drobátko jiná než ostatní. Utekla jsem do lesů a dala jsem slib své kamarádce Lisse, že se vrátím až nastane správný čas, který právě nastal. Je čas se vrátit do města. Musím se dozvědět něco nového o tom těle.  Náhle jsem se zarazila, když jsem uviděla, kdo se opírá o strom proti nim. Byl... No... No prostě, jako já. Byl tím monstrem. Cítila jsem to z něj, ale jak to, že... " Nemáte tu být. Jste na mých pozemcích." Zavrčel při pohledu na vyššího chlapce a odešel. " Víš, kdo to byl?"

" Ne?"

                " Jmenuje se Derrek Hale. Jeho rodina. Požár..."

" Jo byly toho plný noviny. Nebylo to poprvé, kdo někomu zapálil barák."

               " Myslíš, že ten barák zapálil on?"

" Nejsem si jistý."

                " Tak pojď je první den školy tak ať nepřijdeme pozdě."

Odešli a po lese se rozhostilo neklidné ticho. Včera bych ho uvítala, ale dnes mě to docela trápilo, když si vzpomenu na tu mrtvolu, která tu někde poblíž ležela. Teprve před dvěma dny jsem se vrátila na území mého domova. A tohle. Slezla jsem ze stromu. Vydala se po stopách dvou mých vrstevníků. Ulice byli plné lidí, obchody lákaly svými pestrobarevnými výlohami a vůněmi pečiva, zákusků, dortů... "Hmm...." Začali se mi zbíhat sliny, když jsem si vzpomněla na naše rychlé snídaně s Lissou. Čokoládové Kafe se zmrzlinou a karamelem s cukrem navíc a borůvkový muffin. " Panebože. Panebože Rosse... Jsi to ty?" Nyní se mi dívala blond dívka tváří, tvář do očí. " Lisso?"

" Rosse, jsem tak hrozně ráda že jsi se vrátila myslela jsem, že jsi umřela. Co sis to udělala s vlasy? Jsou rudé. Mívalas jiné."

                       " To je na dlouhé vyprávění."

" Dobře. Nechtěla by jsi zase zajít na naší rychlou snídani, jak jsme to dělávali?"

                         " Moc ráda."

" Tak jdeme." Táhla mě za sebou do nejlepší kavárny ve městě, kam jsme chodívali. " Co budeš dělat?"

                   " Chtěla bych se vrátit do školy." Lissa málem vyprskla své kafe na mě přes celí stůl. " Tak v tomhle určitě ne?"

                              "Cože?"

" Že v tomhle oblečení nikam nepůjdeš, jasný?"

                              " Jasný, ale nic jiného tu nemám."

" Máš."

                             " Hmm...?"

" No to oblečení co máš neustále u mě. Jsou tam toho hromady."

                            " Ty jsi ho nespálila nebo nevyhodila?"

" Ne. Zastavíme se u mě doma, kde se rychle oblíkneš a upravíš."

                           "Fajn." Zvedli jsme se od stolu a vydali se ven k jejímu autu. Už jsem si zase připadala, jako dřív. Ta  stará já. Ta dívka, která se ráda smála.