Rudovlasá kráska

19. Kapitola - Zapomeň

             Sklíčeně jsem seděla schoulená na sedačce v pádícím vlaku a za okýnkem sledovala ubíhající krajinu. Sedím ve vlaku teprve dvacet pět minut, ale přijde mi to, jako věčnost. Musela jsem to udělat, protože, kdyby se něco Lisse stalo nemohla bych si to odpustit. Kdyby ji kvůli mě zabili, tak by mi puklo srdce. Nechtěli by ublížit jenom jí, ale určitě i dalším mým přátelům. Například mé upovídané kámošce Lýdii, která miluje módu a kluky. Mé nové přítelkyni Allison Argent a Scottu McCallovi. I tomu jeho legračnímu kámošovi Stillesovi, který by se skvěle hodil k Lisse. Už jsem zase u ní. Ona není, jako kamarádka, ale jako sestra. Zavřela jsem oči, abych neviděla svůj odraz. Po tvářích mi začali stékat stříbřité slzy. Ztratila jsem všechno. "Opravdu?" Ozval se ten hlas, co sdílel se mnou jedno tělo. Byl tenký, sladký, ale někdy až moc hořký. Otevřela jsem oči a před sebou uviděla její tvář. "Navždycky spolu." Řekla.

                                         "Jsi tu stále se mnou. Neopustila jsi mě, proč?"

"Jsi moje kamarádka a já mám své poslání, takže ti nedovolím odjed pryč."

                                            "Cože?"

"Nesmíš odjed z města."

                                                "Musím."

"Nemusíš. Jsi silnější než si myslíš."

                                               "Nedokážu je ochránit všechny."

"Pomůžu ti."

                                                "Jak? Nezapomněla jsi, že nemáš tělo?"

"Vím jsem duch, ale duchové dokážou jiné věci, které nám pomohou vyhrát bitvu. Otevři oči a probuď se, protože je nemůžeme nechat vyhrát." Otevřela jsem oči. Nyní teda doopravdy, protože, když jsem si myslela, že jsem je otevřela nebyla to pravda. "Hra není u konce Kirro!" Za jízdy jsem vyskočila z vlaku a uháněla směrem zpět do města.

Derrek:

                Přecházel jsem Lisse po pokoji a neustále na ní hleděl. Co mi to tu vlastně říká. Nemohla to být pravda. Rudovláska tu žila celou dobu, a když mi Lissa řekla pravdu, kdo je tak se mi málem zastavilo srdce. "Rosse." Zopakoval jsem nyní už opřený o stůl. Nemohl jsem se udržet na nohou. Ona tu celou dobu byla. Už vím koho mi připomínala. Připomínala mi samu sebe jenže byla schována pod maskou rudých nezkrotných vln. Jediné co mě vrtalo hlavou bylo, že byla též vlkodlak. Proč jsem to nikdy nepoznal? Proč mi to neřekla? "V kolik se vrátí." Vyhrkl jsem na smutně tvářící se Lissu. "Mám strach, že už se nevrátí." Podala mi kus papíru na, kterém byl napsaný vzkaz jejím písmem:

Drahá Lisso,

vím a moc mě to mrzí, že jsem ti dala slib, který nemůžu splnit. Vím, že jsem ti slíbila, že tu s tebou zůstanu a už nikdy neodejdu. Mýlila jsem se, protože kdybych zůstala, mohla bych ohrozit tebe nebo ostatní, na kterých mi záleží. Zapomeň na mě. Zapomeň na to, že jsem kdy žila a vyhýbej se temným ulicím, ve kterých se to hemží nebezpečím. Dnes ráno odjíždím ranním vlakem na sever. Možná se ještě někdy uvidíme.

                                                                                                                                Rosse

"Nesmí odjed." Vyhrkl jsem a běžel směrem ke dveřím. "Nesmím ji nechat odjed." Nezastavoval jsem se a běžel lesem k trati, jako zvíře. Viděl jsem vlak, který uhání v dály. Jestli v sobě probudím velké zvíře doběhnu ho. Vzpomněl jsem si jak chutnali její rty, jak jsem si myslel, že jsem ji ztratil. A doopravdy ji ztratit nehodlám. Nezastavoval jsem, ani jsem nepolevil, jen běžel za tím vlakem, který... "Rosse!" Zařval jsem. Vlak se totiž kymácel ze strany na stranu a vykolejil se přímo na mostu, ze kterého i spadl. Cítil jsem, že lidé řvou o pomoc jenže já je neposlouchal hledal jsem dívku s rudými vlnitými vlasy. "Konečně jsi to pochopil." Otočil jsem se a spatři ženinu tvář. Znal jsem ji od toho dne, kdy jsem jel za Rudovláskou, teda Rosse k Velkému Boovi. Z té ženy se stala má sestra. "Katy?"

"Ano bratříčku jsem to já, ale jestli hledáš..."

                       "Rosse!" Přerušil jsem jí."

"Jestli ji hledáš tak se nemusíš bát, není tu."

                         "Jak to víš!"

"Vím to a vím, že se znovu shledáte. Protože jste oba dva pro sebe stvoření, kdysi jsem to neviděla, ale nyní..."

                          "Nyní je čas jít."

"Kam."

                        "Tam odkud jsi přišel."