Rudovlasá kráska

11. kapitola - Havraní útes

                    Došla jsem na vrch Havraního útesu a myslela, že je všechny zabiju. Lisse nebylo vůbec nic, kromě toho, že zítra bude mít pořádnou opici. Byla opilá. Lýdie poskakovala kolem ní a Allison se válela na zemi. Všechny tři byli namol, ale kdo byl ten co volal? Došla jsem k nim a na stole našla vzkaz s Lissiným mobilem. Ve vzkazu stálo: Přijdeme si pro tebe. Museli to napsat lovci nebo nějací ožralci. Za mnou se ozval zvláštní zvuk. Oči mi zrudly. Skočila jsem po tom vetřelci. "Ty?" Vyhrkla jsem. Byl to ten černovlasý kluk se kterým jsem dnes tancovala. "Věděl jsem to, že jsi to ty, dvojčata měla pravdu." Skočil po mém krku, ale odrazila jsem ho. Dopadl na zem, ale hned se zvedl. "Kdo měl pravdu."

"Dvojčata. Říkali mi, že viděli poslední mocnou alfa samici. Jsi poslední a moje." Chtěla jsem mu plivnout do té jeho tváře. Místo toho jsem zavrčela a ve vteřině se proměnila v čtyřnohou bestii, která zas šla po jeho krku. Začal boj. Ani jsem si nevšimla, že nás někdo sleduje. Stál ve stínu a hleděl přímo na mě. Viděl nás. Pak jsem ucítila šílenou bolest v na pravém boku. Měla jsem v něm zabodnutý nůž a můj protivník ležel na zemi mrtvý. "Lissa. Panebože Lissa, Lýdie a Allison to viděli." Ano vidět to mohly, ale nic si z toho pamatovat nebudou řekl mi můj druhý hlas, který jsem nosila někde uvnitř mě. Panebože je mi zle. Naštěstí na noži nebyl jed, ale jeho hrot byl stříbrný. Chtěla jsem si ho sama vytáhnout, ale byla jsem příliš slabá. Zavřela jsem oči a zavzlykala. Celím tělem mi proudila ostrá bolest. Než ho někdo pomalu vytáhl a přiložil kus látky. Otevřela jsem své rudé oči a pohlédla na osobu, která mi zachránila život od šílené bolesti. Stál tam ten, kterému jsem už jednou zachránila život. "Tak ty jsi alfa. Ty jsi ten čumil."

"Kde je Lissa?"

                                "Už se zase vyhýbáš odpovědi."

"Kde je!"

                            "V bezpečí a ty dvě taky."

"Musím domů." Chtěla jsem se zvednout, ale byl rychlejší. Vzal mě do náručí a kráčel do temnot lesa. Opačným směrem než by měl jít. "Potřebuju domů." Špitla jsem, ale on se usmál a pokračoval v chůzi. Měl by jsi se šetřit. "A ty by jsi se neměla vyhýbat otázkám, které ti dávám."

"Dobře co potřebuješ vědět."

                             "Tady to řešit nebudeme."

"Tak tedy, kde to budeme řešit."

                              "U mě doma."

"V té barabizně."

                               "Jo." Dodal.  Nepromluvila jsem na něj celou cestu, ale sledovala jeho obličej. Neustále se culil, i když nevím proč. Nebylo tu nic k smíchu. Teda ne pro mě. "Čemu se neustále culíš." Vyhrkla jsem na něj, když už jsem to nemohla vydržet. Ty jeho oči. Rozesmál se ještě víc. "Promiň, ale ten tvůj obličej."

"Co je s ním."

                            "No ten tvůj výraz. Vypadáš, jako by tě něco přejelo."

"Ha ha ha ty jsi zrovna taky nevypadal nejlíp pamatuješ?" Ha,  to jsem ho dostala. On vypadal ještě hůř než já. Konečně jsme dorazily před tu barabiznu. Vynesl mě do jednoho z pokojů a odešel pryč. Zmizel. Odešel. Nechal mě tu samotnou. Vyškrábala jsem se na nohy a vyšla z pokoje na chodbu. Nebyl tam. Procházela jsem a nakukovala do pokojů. Zastavila jsem se před zavřenými dveřmi. Co, když tam je? Stiskla jsem kliku a vešla. "Panebože." Vyhrkla jsem. Po pokoji byli fotky, obrázky a podobně, ale ne jen takové. Byla jsem na nich já. Teda mé staré já. Měla jsem tmavě hnědé vlasy, které jsem si každý den ráno žehlila. Mé portréty byli na stěnách. Dostala jsem strach. Je to divný, když úplně cizí kluk má vaše fotky aniž bych znala důvod. Znal mě. Teda jestli mě znal, jaká jsem byla předtím. Poznává mě? Proto mě sem přivedl? Znala jsem ho vůbec? Raději jsem vyšla z pokoje a zamířila do přízemí. Po té co jsem uviděla ten pokoj jsem neváhala v tomto domě zůstat ani vteřinu. Vyběhla jsem do lesa a zamířila za Lissou domů. Snad si nic nepamatuje ani jedna z nich.

Derrek:

              Zavedl jsem ji do jednoho z lepších pokojů, kde jsem ji nechal, abych mohl zavolat Scottovi. Vyšel jsem před dům, ale nechtěl jsem, aby slyšela náš rozhovor tak jsem se rozhodl, že musím být nejméně dva kilometry daleko od domu. Nabral jsem dech, opřel se o strom a vyndal mobil. Vytočil jsem číslo na Scotta. Za vteřinku se ozval jeho hlas:"Derreku, kde jsi? Na párty jsme tě skoro neviděli."

"Jsem v lese, mohl by jsi dorazit k mému domu?"

               "Jasně, proč?"

"Mám u sebe doma toho čumila."

                  "Cože? "

" Tak co jsi zvědavý kdo to je?

                   "Budu tam za půl hodinky."

"Fajn." Zavěsil jsem a vyrazil nazpět k domu, kde byla rudovlasá kráska. Chtěl jsem od ní slyšet tolik informací, takže jsem zavolal i Scottovi, aby slyšel něco co by ho mohlo zajímat. Zastavil jsem na verandě mého domova a čekal na Scotta, který se měl objevit každou minutkou.

Scott:

           Byl jsem velmi zvědavý, kdo nás minule v tom lese sledoval, takže jsem chvátal za Derrekem. Ten čumil byl u něj doma. Dorazil k domu. Už na mě čekal na verandě. "Tak, kde ho máš?"

"Je nahoře v pokoji." Odpověděl a vyrazili jsme nahoru. Otevřu pokoj, kde měl být ten čumil a... Nikdo tam nebyl. Pokoj byl úplně prázdný. "Kde ho máš?" Derrek vešel do pokoje a praštil pěstí do stěny. "Do prdele, kde je." Vyvalil se v rychlosti na chodbu a prohledával místnost po místnosti. "Asi ti ten čumil utekl."

                                "Musím jí najít nemohla utéct tak daleko."

"Ona?"

                                "Jo, je to ženská, kdyby jsi chtěl vědět." Z povšimnutím zahlédl nedovřené dveře, kde byla Rosse. Otevřel je a zavrčel. Některé portréty leželi na zemi, zarámovaný obraz ležel rozbitý na zemi. "Derreuku, jsi v pořádku?" Optal jsem se.

"Asi tu dívku nesnášela, že to tu zdemolovala. Myslíš, že ji znala?"

                                    "Znala? Proč o ní mluvíš v minulém čase?"

"Protože zemřela."

                                      "Promiň. Je možné, že ji nenáviděla a znala ji."

"Musíme jí najít a zeptat se jí na pár otázek, i když jsem to měl v plánu dneska. Jdeš do toho Scotte?"

                                   "Jasně, že jo. Teď jsme, jako rodina. Teď si, jako můj bratr."

"Nemusíš to přehánět."