Rudovlasá kráska

7. kapitola - Den "D."

"Vypni ten budík. Vždyť je sobota."

"Je pátek, Rosse. Takže stávej musíme do školy."

"Hrrr." Zavrčela jsem vztekle a s donucením vstala z vyhřáté postele. Nejraději bych ten budík rozmlátila o rudou stěnu co měla Lissa v pokoji, jenže jsem se musela dát dohromady. Včera to bylo dost děsivá představa, že mě odhalí. Sledovali mě dva vlkodlaci, které jsem zase sledovala já... "Takže..." Začala Lissa. "Koho jsi to vlastně sledovala?"

"Já?"

"Kdo jinej."

"No sorry, ale oni pak sledovali mě s jinými úmysly než jsem měla já. Mě to jen zaujalo co dělají. Opravdu, kdyby jsi nepřijela tak bych musela zdrhat dál."

" Viděla jsi je z blízka?"

"Skoro."

"Kdo to je?" Vyzvídala.

" Jeden byl vysoký, tmavě hnědý vlasy, odnikud ho neznám, ale druhého jsem už několikrát potkala ve škole. Do konce s ním chodím i na dějepis."

"No to je hustý." Vykřikla Lissa, která dále přemýšlela co řekne. Měla zvýšený tep srdce. Očima těkala ze strany na stranu. "Hele nemáš náhodou dneska dějepis?"

"No a?"

" Ty se nebojíš, že..."

"Bude tam hodně lidí, hodně pachů..."

" Dobře, mám jen o tebe strach, když jsi mi řekla, že tě honí, tak..."

"Buď v klidu."

"Cože?"

"Máš zrychlený tep, bude ti špatně."

"Jak..."

"Vlčí smysly."

"A jo. Já zapomněla, že moje kámoška je vlkodlak." Protočila jsem očima a pohlédla zpět na sebe do zrcadla. Byla jsem tam já. Byla tam ta normální holka a né to zvíře, které se v ní skrývá. Nanesla jsem štětečkem lesk na rty a vyšla z koupelny. "Tak a můžeme vyrazit, ať to máme za sebou." Myslela jsem to stávání, školu... "Ok." Odpověděla.

Derrek:

Musel jsem Scotta zkontrolovat. Měl jsem o něj strach co by mohl provést, kdyby ho zase někdo sledoval. Byl by vyděšený, jako malé štěně nebo by zareagoval, jako včera já. Mohu se na něj spolehnout, protože včera uposlechl mé rozkazy, prošel prvním tréninkem a bral to s klidem. Doběhl jsem ke škole a opřel se ve stínu o strom. Nikde jsem ho neviděl. Náhle, ale zastavil teréňák na parkovišti. A z něj vylezl on a ten jeho pošahanej kámoš. Doufám, že mu všechno nevyžvanil. Vdechl jsem vzduch do plic a srdce se mi rozbušilo, zrychlil se mi dech a oči mi zrudly. Udělal jsem to ještě jednou a ucítil včerejší nevítaný pach. "Je tu." Scott se na mě podíval a kývl na souhlas. Asi mě slyšel, protože se začal rozhlížet po zdroji pachu. Je tu tolik lidí. Tolik lidí, že bychom se stejně nemohli proměnit.

Rosse:

Sakra jsou tady. Cítí mě. Ví, kdo jsem? Začala jsem být neklidná a to se Lisse nelíbilo. Začala se o mě strachovat. "Rosse? Jsi v pořádku?"

"Jsou tady."

"kde?"

" Támle." Ukázala jsem na neznámého chlapce s vlasy tmavě hnědými. Rozhlížel se takže mě ucítil, že tu jsem... A pak jsem se otočila ke stromům, kde se opíral druhý. "A támhle je ten druhý. U těch stromů."