Rudovlasá kráska

18. kapitola - Halloween část. 1

O dva týdny později...

Stála jsem na verandě mého, teda Lissina domu a sledovala jí opřená o rám dveří, jak se trápí nad nějakými krabicemi. "Lisso?" Dívka se prudce otočila s úsměvem, jako by se nic nedělo a v ruce měla nohu nebo ruku kostlivce. V první chvíli jsem jen hleděla co to vyvádí než mi to celé došlo. Je Halloween. Den, kdy ožívají mrtvoly. Děti v kostýmech. Lovení jablek. Samá párty a stromy, domy, auta obalené toaletním papírem či vajíčky. "No?"

"Nechceš pomoc? Vypadáš tak, jako by jsi neuměla sestavit kostlivce."

"Nechtěla jsi říct Rothana?"

"Ha, ha, ha ty jsi to jméno ještě pamatuješ? Bylo nám pět."

"Ne, tobě a Katy bylo šest, mě pět. Rothan byla naše nejoblíbenější televizní postava."

"Král lesních víl."

"Přesně." Obě jsme vybuchly smíchy, protože jsem začala imitovat jeho hlas a koulet očima, jako Hurvínek. "Rosse."

"No?"

"Nechtěla by jsi mi pomoc, když jsi se nabídla."

"Co mám udělat?"

"Postav Rothana, je nějakej vadnej."

"To neumíš vážně seskládat kostru? Vždyť z biologie jsi měla jedničku."

"To je, ale biologie ne Halloweenská dekorace."

"Fajn. Máš ještě nějaký Rothany, obludy, monstra nebo něco takovýho?"

"Jo, dojdu pro ně jsou ve sklepě."

"Ok." Usmála jsem se a než ona přišla z první krabicí Rothan stál celí v pozoru. Už jenom chyběla ta atmosféra, jak jsme se dívali na horory, zašli jsme někam na párty a zašli si na nějakou děsivě monstrózně strašidelnou atrakci. Převzala jsem od ní krabici, která za okamžik ležela na zemi. Stála jsem nehybně, jako kamenný sloup. "Rosse?" Křičela z dálky Lissa, ale proč jí slyším v dálce, když stojí několik kroků od mě. Všechno zčernalo a okolní zvuky byli slyšet jen tlumeně. Přede mnou se objevilo jasné světlo. Úplně mě oslepilo. Naposledy jsem uslyšela Lissin hlas: "Rosse. Panebože, není ti špatně? Promluv na mě." Objevila jsem se v Derrekovo domě. Nejdříve jsem to netušila, ale co jsem spatřila bylo k pláči. Mé rty se zkřivili do přímky. Dvě postavy stáli u stěny a líbali se. Derrek a Kirra. "Panebože." Zavzlykala jsem a omylem narazila do stěny, kterou jsem prošla. Sebrala jsem odvahu a prošla nazpět stěnou do místnosti. Tentokrát Kirra s úsměvem seděla na posteli. Derrek pochodoval s kamenným výrazem po pokoji. V ruce měl telefon. Hovořil z nikým. "Dobře Lisso, stalo se to už někdy?" Pohlédl na Kirru, která ho lákala na postel, ale on jen odpověděl: "Za chvíli tam budu." Viděla jsem, jak odchází, jak odjíždí.

"Panebože bylo v takové rychlosti. Podávala jsem jí tu krabici a najednou." Zavzlykal Lissin hlas. Nic jsem už neviděla jen temnotu. Hlasitost zvuků se kolem navracela. Ucítila jsem, jak mě něčí ruce podpírají. Byli svalnaté. Uslyšela jsem jeho hlas. Pokud to nebyl sen co jsem viděla nebo nějaká halucinace, takže to byla pravda. Líbal se s ní. Telefonoval s Lisssou a nyní je tady. "Otevři oči, je čas." Uslyšela jsem hlas, který mě docela zaskočil. Byl ženský, ale nepatřil Lisse. Patřil Katy. Otevře jsem oči a nabrala čerství vzduch do plic. Nade mnou byla modrá obloha a... Derrekův obličej? Měla jsem sto chutí mu vrazit. Namísto toho jsem se zvedla bez jakéhokoliv slova a vydala se do domu. Neodpovídala jsem Lisse na otázky, ani jsem se nezačal usmívat. "Jsi v pořádku?" Ozval se jeho hlas. Byla jsem zlomená. Co se to sakra se mnou děje. Právě jsem viděla současnost a ne minulost. Nebo mi někdo chce otevřít oči, abych porozuměla něčemu o čem nevím. Zavřu za sebou dveře a jediné co mi vyjde z úst je jedno jméno. "Katy?"