Rudovlasá kráska

24. Kapitola - Bitva, aneb kde to celé začalo

Derrek:

             "Rosse, opravdu nechceš zůstat doma v bezpečí a..."

"A přemýšlet nad tím jestli vás někde zabili? Ani náhodou jdu s vámi." Přerušila mě těmito slovy a sladkým polibkem na tvář. Byla úžasná, přemýšlel jsem jestli není poslední. Nechci, aby byla poslední. Sevřel jsem svými dlaněmi  její tvář a zahleděl se do těch jejích okouzlujících očí. "Slib mi něco Rosse."

"A co?"

             "Že mě nikdy neopustíš."

"Slibuju, ale chci něco na oplátku."

            "A to je?"

"Aby jsi nešílel strachy, kdyby se mi něco stalo."

            "Proč to říkáš. Co by se ti mělo stát."

"Slib mi to!"

           "Proč ti to mám slíbit, když jdeš smrti vstříc."

"Slib mi to."

           "Slibuju ti to."

Scott:

              Když jsem je viděl, jak se objímají představil jsem si svou Allison, možná jsem ji taktéž viděl naposled, ale když se znovu podívám na pár přede mnou vidím něco co jsem ještě nikdy u Rudovlásky neviděl. Tu odvahu a tu nebojácnost. Než se od Derreka odtrhla sladkým polibkem a zmizela v chodbě. Nyní jsem stál tváří tvář Derrekovi. "Vidím ti na očích, že tě něco trápí." Ozval se jeho hluboký hlas. Sklopil jsem oči, aby neviděl můj strach. "Scotte co ti je!"

"Bojím se o někoho, jako ty o Rosse."

                                                                           "O Allison."

"Obávám se, že už jí nikdy neuvidím, že ji ztratím."

                                                                           "To se nestane."

"A jak to můžeš vědět. Právě jsem viděl to samé u tebe. Máš strach. Bojíš se o ni a to já samé pociťuju k Allison."

                                                                             "Taky tě miluju, ale nemusíš se bát." Ozvalo se mi za zády a já uviděl Derrekův úsměv. Když jsem se otočil spatřil jsem svou Allison. "Co tu děláš." Vyhrkl jsem.

"Derrek mi všechno řekl. Viděl tě, že máš strach." Už jsem nehodlal mluvit a hltavě jsem jí políbil.

***

O několik hodin později... (Derrek)

            Stál jsem po boku mé Rosse a Scotta. Vyčkávali jsme než se objeví ti vrazi. Rosse oblečena v černé kápy mi stiskla ruku. A zašeptala: "Už jdou." Měla pravdu zanedlouho jsme viděli první obrysy přibližujících se postav. Hnali se k nám. Obklíčili nás kolem do kola a hltaly nás vražednými pohledy. Některé jsem z nich poznal. Například Marcuse. Vysokého blond kluka, s rudýma očima. Původně je měl oříškové, ale to je dávno. Nebo tu malou zrzku ze zelenýma očima, teda nyní rudýma. Jmenuje se Beth. Měla staršího bratra Averyho, kterého zabily lovci před čtyřmi lety. A pak tu stála Kirra. Tváří tvář jsem se jí zahleděl do těch jejích očí. "Přišli jste. Myslela jsem, že jste ustrašenci, ale asi jsem se mýlila."

                "To ano. Mýlila jsi se." Pak se na nás podívala, zkoumala nás pohledem. "Kdo je váš parťák v kápy? Nováček. Ustrašenec?" Otočila se na Rosse a otevřela ústa: "Chlapče nechtěl by jsi příměří? Oni tě vedou k smrti."

"Tak ať" odpověděla Rosse. Usmívala se. Cítil jsem to z ní, ale když jsem se otočil na Kirru uviděl  jsem vztek. Chtěla ji přetáhnout na svou stranu, ale netušila, kdo se jest skrývá pod kápí. " Cože? Ty jdeš do boje umřít?"

"Proč umírat, když se jdeš mstít."

                                           "Mstít?" Zopakovala Kirra zmateně. Rosse už to nevydržela a strhla svou kápy s pozdravem. "Stýskalo se ti po mě Kirro?" Kirra ucovla. Lekla se. Nebo snad se bála? "Ty... Ty."

"Ano správně nejsem mrtvá. Jsem z masa a kostí. "

                           "Jak..."

"Že by rozum, štěstí, dar, moc..."

                           "Dnes zemřeš."

"Tak si posluž." Pro začátek jí Rosse vrazila tak silnou facku, že Kirra padla k zemi. Ta podkopla Rosse nohy a vrhla se na ni. Rosse se v mžiku proměnila a odehnala ji od sebe. A tak bitva započala. Bratr proti bratru, sestra proti sestře. Snad osud si přál tuto bitvu, do které jsme se vrhli po hlavě. Nerozmýšleli se. Hodlat chránit svou lásku i za cenu svého života. Jako Romeo a Julie. Většina protivníků byla zraněná, zabita nebo utekli, jako malí psi než se štěstí obrátilo na druhou stranu a Rosse zasáhla železná tyč s ostrým hrotem do hrudi. Kde tepalo její srdce. Skácela se k zemi ladně, jako pírko a s chutí vlastní krve v puse pohlédla na mě. Něco šeptala, ale nebylo to slyšet. Dezorientovaně jsem stál a hleděl na svou lásku, která už podruhé umírá, ale tentokrát je to opravdické. Žádný klam. V očích se mi zaleskly slzy. Vrčel jsem na zástup lidí přede mnou. Viděl jsem Scotta jak se sklání nad Rosse a oznamuje mi její stav. Nedýchá a z úst jí po bledé pokožce stéká pramínek krve. "R - Rosse, proč jsi mi to udělala, dala jsi mi slib, že tu budeš se mnou."