Eragon - Tak trochu jinak

1.kapitola Taková normální rodinka

Jestli tuhle povídku vůbec někdo bude číst, tak mu s lítostí oznamuji, že popisek povídky nelhal a že je tato povídka skutečně krátká, bez nějakého plnohodnotnějšího děje, ale snažila jsem se (když jsem ji před dlouhou dobou psala) ji prošpikovat vtipnými situacemi...tak jako ostaní povídky, které mají v názvu: Tak trochu jinak :D   -Hemmy  ...Jo! A ještě něco! První kapitola asi bude spíše vážnější...to víte, rozjede se to až v druhé :D

,,Because I'am HAPPYYYYY!!!"

,,Ségra, zpíváš hezky, ale dlouho!" zařval Petr a několikrát mi zabouchal na dveře.

,,Nech ji, vždyť zpívá hezky!" zastala se mě kamarádka a zamračeně otevřela dveře. Brácha v nich stál s rukou v bok a v druhé držel Inheritance. Musím přiznat, že s tou bichlí a zamračeným výrazem vypadal hodně výhružně. Mary přišla k němu a knížku mu vytrhla z ruky. ,,Ty čteš Inheritance?" řekla zamyšleně a listovala knížkou.

,,Ne, to si moje sestřička zřejmě zapomněla v pokoji."

,,Cože? A co bych já, dělala u tebe v pokoji?" Oba jsme se na sebe podívali a nasadili ironické výrazy. Náhle jsme se podívali do chodby a oba jednohlasně zakřičeli:

,,Mamííííí?!" Mary se jako na povel rozesmála a mně unikl slabý úsměv. Za chvíli mezi nás napochodovala máma a s nechápavým výrazem se na nás tři dívala.

,,Mami," začal můj bratr. ,,tahle knížka není moje. Já takové blbosti nečtu."

,,Hej!!!" zařvaly jsme s Mary jednohlasně.

,,A proto," pokračoval můj bratr. ,,Mi ji prosím tě nedávej do pokoje." Máma se na nás nazlobeně podívala.

,,Tak hele. Já nemíním být součástí těch vašich svárů. Já ti tam tu knihu nedala a nemíním plýtvat časem jet proto, aby jste se vy dva měli proč hádat!" A odešla.

,,Co ji to popadlo?" naklonil se k nám Petr.

,,Vím já?" pokrčila jsem rameny a šla zpátky do pokoje. Za chvíli jsem se ale musela vrátit a vzít si knížku, kterou jsem si ÚDAJNĚ zapomněla u svého bratra.

. . .

Večer Mary odešla a já jsem ve svém pokoji osaměla. Znuděně jsem se dívala na měsícem zalité domy, když jsem si uvědomila že je úplněk. Celá jsem se rozzářila. Čapla jsem mikinu a málem si shodila ze stojanu housle. Umíte si představit co by mi máma udělala, kdybych rozbila dvacetitisícové housle?! Vběhla jsem do chodby, kde už čekal můj bratr.

Oba jsme se proplížili kolem obýváku a vyběhli nadšeně ven. Asi vás napadá, co jsme to za mutanty, co chodí o úplňku potají ven, ale můžu vás uklidnit. Tenhle zvyk mám s bratrem už od 12-ti (a to už nějakej ten pátek je). Nejde o nic speciálního. Jen jsme se dohodli, že každý úplněk spolu půjdeme na kopec poblíž baráku sledovat hvězdy, o které jsme se oba tolik zajímali. Je z toho nakonec docela hezký zvyk (který jsem ráda že oba dodržujem, ačkoli jsme oba v pubertě) a dobrou příležitost si popovídat. Dorazili jsme na místo. Sedli jsme si na zem a zahleděli se na hvězdy.

,,O čem je?" přerušil mě bratr z hlubokého přemýšlení. Nechápavě jsem se na něj podívala. ,,O čem je ta knížka ten... Inter-toust." Podívala jsem se na něj a vybuchla smíchy. Inter-toust? Tak tohle může vymyslet jedině můj bratr.

,,Jestli myslíš INHERITANCE, tak to je poslední díl. Celé to je o klukovy, který najde dračí vejce a z toho se mu vylíhne drak. No a s tím musí začít cvičit a musí zachránit celou zemi proti zlému králi, který tam vládne... A právě jsem ti přes 2000 stran shrnula do dvou vět," zakřenila jsem se. Petr se na mě podíval a párkrát zamrkal.

,,Ahááá," protáhl slovo v jasném poznání. Jeho pohled ale naráz zaujmulo něco úplně jiného. ,,Podívej!" zařval a hlavu mi natočil k nebi. Tam zrovna padala ta největší hvězda, jakou jsem kdy viděla. ,,Něco si přej."

Chtěla bych se dostat na nějaké nové místo. Zažít dobrodružství...podobně jako v Eragonovi. Otevřela jsem oči. Hvězda už byla pryč, ale stále za ní zůstávala nepatrná ohnivá čára. Tak to byla vážně ta největší hvězda, co jsem kdy viděla...snad to nebyl meteorit. Snad za chvíli nebude konec světa! To ne! Ještě jsem si ani nenašla kluka! Ani jsem nedokončila poslední rok hry na housle, nebo jsem nestihla vynadat Sáře za její debilitu! Ne, teď rozhodně nemůže být konec světa!

Zanedlouho jsme už byli na cestě domů. Hold dneska asi nebude konec světa...naštěstí. Čekala jsem na bráchu v řídkém lesíku, kterým jsme šli vždy domů. Prý zajdu se vyprázdnit, hned jsem zpět. No to víš že jo. Ten hajzlík tam snad usnul!

Podívala jsem se na mobil. Bože, vždyť už tam je přes půl hodiny. Do hlavy se mi rázem dostala myšlenka: Nestalo se mu něco? Vydala jsem se po jeho stopách. Mezi stromy však nebylo nic vidět a tak jsem sáhla po mobilu. Ten ale párkrát zablikal a zhasl úplně. Ty jsi teda pomoc!

Za pár minut jsem zdálky zahlédla na zemi obrys těla. Do očí mi vlítly slzy. Rozběhla jsem se za ním, ale do cesty se mi postavila zákeřná a záludná větev, o kterou jsem se velice bolestivě praštila. Padla jsem k zemi jako shnilé rajče a před očima se mi začalo zatmívat (teda...víc než to šlo), dokud jsem neztratila vědomí. Jo, jsem prostě šikulka od přírody.