Eragon - Tak trochu jinak

13.kapitola To je den

A další :) Dneska poslední várka. Ale nebojte. Mám ještě v plánu psát Eragona :)   -Hemmy

Ležela jsem na louce a se zavřenýma očima si užívala sluníčka. Najednou mi něco začalo zaclánět. Zamračila jsem se a podívala se na toho vetřelce přede mnou. Byl to Murtagh. Naklonil se a vzal si mě do náruče. Následující půl hodinu se mnou běhal sem a tam po louce a vypadal že něco hledá. Nakonec to našel. Zastavil se u hlubokého prázdného hrobu. Hodil mě dovnitř a sám za mnou skočil. Nad námi se na okraji hrobu objevil růžový chlupatý jednorožec a s lopatou v puse nás začal zakovávat. Když už jsem si myslela že to nemůže být horší, objevil se vedle něho Eragon pojídající čokoládu. Jak se hrob zaplňoval, hlína která už v něm byla, mě nadnášela jako voda. Nakonec -když už byl hrob plný- jsem vylezla ven a začala utíkat za jednorožcem.

Trhnutím se probouzím. Rozhlížím se kolem, ale nevidím nic jiného než tmu. Zkouším před sebe natáhnout ruku, ale ta se zastaví na něčem...jako kůže. Leknu se a začnu sebou neklidně ošívat. Ta kůže je všude kolem mě a já nevím jak se dostat ven. Tohle je snad zlý sen! Najednou se něco stane a mě ozáří jasné ranní světlo. Na chvíli si zakryju oči, protože nečekaný příval světla byl až moc prudký. Posadím se a rozhlédnu se kolem. U mě leží velký safírový drak.

,,Safiro?" řeknu nevěřícně. ,,Co tu děláš?"

Usnula jsi tu. Eragon šel do hradu a ty jsi řekla že tu ještě chvíli budeš sedět. Tak jsem tě zakryla křídlem aby ti nebyla zima.

,,Díky. Neřeklas to Eragonovi že ne?"

,,Kláro?! Proč jsi mi neřekla, že nemáš kde spát?!" Eragon se k nám řítil se zamračeným výrazem na tváři.

,,Potvoro!" řekla jsem Safiře. Ta si však jen pobaveně odfrkla obláček dýmu. Eragon už stál nademnou a s rukama v bok se na mě nepřátelsky díval.

,,Páni jde z tebe strach," řekla jsem s nadějí, že odvedu řeč jinam.

,,Ani to nezkoušej!" informoval mě Eragon.

,,Ne, vážně. Vidět tě večer v lese, tak se zakousnu do stromu a dělám že jsem větev." Eragon chvíli nechápal. Pak se ale zamračil ještě víc a začal pomalu červenat. Popadl mě do náruče a začal se mnou kamsi utíkat. Safira na nás jen zvědavě hleděla.

,,Co to děláš?! Zpomal!"

,,Ani mě nehne!" řekl Eragon, jehož zamračený výraz vystřídal nepředvídatelný šibalský úsměv. To bylo ovšem ještě horší.

,,Tak zastav! Když mě pustíš, dám ti pusu." Eragon se zastavil a chvíli na mě nevěřícně čuměl. Pak mě pomalu položil na zem. Oprášila jsem se a vítězoslavně se na něj usmála. ,,Ani mě nehne!" řekla jsem rychle a vyplázla na něj jazyk. Začala jsem rychle utíkat a Eragon mi byl v patách. Tolik běhu po ránu mi nedělá dobře. Vběhla jsem do hradeb. Kličkovala jsem mezi uličkami, dokud jsem nebyla Eragonovi z dohledu a neschovala se v jedné postranní nenápadné uličce. Dívala jsem se na místo, odkud jsem přiběhla a pomalu couvala. Najednou jsem ale do někoho vrazila. Spadla jsem na zem a nakvašeně se podívala na toho debila co tady jak nějaký po*uk chodí postranními uličkami, místo aby šel za jasného dne hlavními cestami. Ne nebyla jsem to já, byl to Murtagh.

,,Co tu děláš!" zavrčel Murtík a jeho kůže začínala chytat červenou barvu.

,,Chytám ryby...co myslíš?" Teprve teď jsem si všimla vylekané dívky za ním s půlkou těla...no, nahou. Podívala jsem se mu na kalhoty. Rozepnutý poklopec! A je mi to jasný! ,,Oh! Tak já vás tu nebudu rušit," řekla jsem zadržujíc smích a pomalu couvala zase zpátky. Dívka za Murtaghem byla už červená až na prdeli...věřte mi. A Murtagh chytal nový odstín červené. Vyběhla jsem z uličky a vrazila do Eragona.

,,Kde jsi byla? Měl jsem o tebe strach."

,,Co by se mi tu asi tak mohlo stát Eragone?"

,,Pozórrr!!!" za námi se ozval zvuk kol a někdo to do mě napálil. Byl to malý, asi tak sedmi letý chlapec, s podomácku vyrobeným ,,vozítkem" tedy bývalo to vozítko. Než to do mě chudák chlapec nabral.

,,Jsi v pořádku?" ozval se Eragonův zděšený hlas.

,,Ale jo." Ohlédla jsem se a zahlédla Eragona jak si starostlivě prohlíží malého kluka.

,,Ano," vypípl klučina a pomalu vstal. Uraženě jsem si odfrkla. ,,Omlouvám se," přistoupil ke mně a uklonil se.

,,To je v pořádku. Příště si ale dávej pozor kam jedeš," řekla jsem s úsměvem. Chlapec přikývl a odešel. Zachytila jsem Eragonův pohled. Podívala jsem se na něj a povytáhla obočí. ,,Co je?" Na zádech jsem najednou ucítila jakési jemné doteky. Vytřeštila jsem oči. ,,ÁÁÁÁÁÁÁ!!! Sundej to! Sundej to prosím!" Eragon se začal smát a to hovado z mých zad sundal.

,,Taková odvážná a tvrdá poloelfka a lekne se malého pavoučka..." Malého pavoučka?! Vždyť to muselo být nejmíň půlmetrové hovado! Otočila jsem se na podpatku a uraženě začala odcházet. Eragon mě brzy dohnal. Šel tiše vedle mě a opakoval každý můj pohyb. Co to s ním je? Leze na něj druhá puberta nebo co?

,,Eragone?"

,,Ano?"

,,Udělej pro mě něco a skoč do zdi." Rozesmál se. Tohle už byl ale normální smích. Takový...dospělý. Chvíli bylo ticho, úžasné uklidňující ticho, to ale vyrušil Eragon se slovy:

,,Nemysli si ale, že jsem na tvůj slib zapomněl." S tím ani nepočítám. Však ty ho zapomeneš zítra...nebo pozítří.

. . .

Po obědě, který jsem měla překvapivě sama, protože Eragon musel na Galbatary, jsem se vydala prohlédnout si okolí města. Zatím jsem nic kromě mého sexy kopečku neznala.

Šla jsem uličkou mezi stromy a něco zaslechla. Kousek ode mě se z křoví ozvaly tiché hlasy. Běžný sluch člověka by je nezaslechl, nicméně ten můj ano. Vydala jsem se potichu ke keři, z plánem vystrašit ty, co se za ním schovávají. To co se ale stalo, jsem nečekala. Ještě dřív než jsem ke keři přišla, z něj vyskočili tři muži, kteří mě obklíčili. Útoky prvních dvou jsem odrážela snadno. To byla ale jenom přetvářka. Za mnou se něco chystalo, ale já si to v tu chvíli neuvědomovala. A když jsem si konečně všimla, že bojuji pouze se dvěma, bylo už pozdě. Třetí mi do zad vrazil nůž. Otrávený nůž. Padla jsem k zemi a nemoci se hýbat, ztrácela vědomí.