My basketball boys

2

Lily:

Miluju sobotu a víte proč, protože můžu vstát, v kolik chci a ne jak si řekne posraný budík. Kouknu na hodiny a vidím, že mám ještě 2,5 hodiny. Začnu se pomalu připravovat. Osprchuju se a začíná ta strašně nerozhodná část. Fakt nevím, co si mám vzít. Už je, ale celkem teplo, takže asi šaty. Koukám, koukám. A v tom mi padnou do oka jedny, které mám ráda a myslím, že mi i celkem sluší. Rychle se nasnídám a už vybíhám z domu, protože zase nestíhám. Sama nevím, kam zmizely ty dvě hodiny času, ale jsou pryč a já tam mám za 15 minut být.

Před dvěma minuty jsem doběhla a Maty už mě vítal, teď se šel převléct, takže jsem tu zůstala s kluky. Došlo mi, že vlastně ani nevím, s kým budou hrát. Zeptám se Šimona, ten je mi nejvíc sympatický.
„A s kým, že to hrajete?"
„Myslím, že trenér říkal 4 další střední"
„No tak to hodně štěstí"
„Budeš fandit?" Bože co to je za otázku, proč jsem asi tady.
„Co bys řekl?"
„Jo je to stupidní otázka, promiň" Zasmáli jsme se. V tom přiběhl Nick s Matym. Kluci jdou za trenérem s tím, že nás přece nebudou rušit. Jediný Nick zůstal, prostě nevychovanec. Tu naši trapnou chvilku nakonec přerušil trenér, tudíž musel Maty odběhnout. S Nickem tu zůstávat nechci, takže odcházím. Nemáme si co říct.

Hra začala a je to už teď napínavé. Naši kluci sice zatím vyhrávají, ale je to těžké. Pravidla znám, Maty totiž nemluví o ničem jiném. Skončila první čtvrtina a kluci vedou o 8 bodů. Nick je klasicky nejlepší a Maty hned za ním.

Nakonec porazili všechny. Ten první zápas byl jediný takový těžký, pak už jsme pravidelně vedli o 20 bodů nebo i o víc. Když kluci vycházeli z šatny, vrhla jsem se Matymu kolem krku. Jsem na něj vážně pyšná. Dneska byl vážně skvělý.
„Jste si jistí, že spolu nechodíte?" Oba jsme se na Šimona otočili a společně řekli, že fakt ne.
„Takže je volná?" Zeptal se Kuba
„Hoď tam zpátečku debile, to že spolu nechodíme, neznamená, že ji zkazíš" Je hezké, že mě Maty takhle brání, ale s Kubou bych fakt nic neměla. Neznám většího děvkaře než je on.
„No dovol" Brání se Kuba
„No nedovolím" Vrací mu to Maty. Kuba radši změní téma a ptá se, kam to půjdou oslavit. Nejlepší čas na to zdrhnout. Nejsem na takové akce a Maty to ví a chce mě odvézt domů. Nechci ho ale zdržovat.
„Jen jeď, počkám na bus, zasloužíš si to"
Obejmula jsem ho a dala mu pusu na tvář na rozloučenou. A odešla dřív, než stihl něco namítnout. Už jsem vycházela, když jsem uslyšela, že někdo běží a křičí. Ohlédla jsem se a viděla Nicka, počkala jsem, až doběhne, protože nemá cenu na něj řvát.
„Hodím tě domů, chceš?" Zeptal se
„Díky, ale nechci" Zamračil se.
„Ráda se projdu" Viděla jsem, jak chce něco dodat, proto jsem radši ještě rychle dořekla „Sama!"
Pak už jen až přijdu domů, napíšu Matymu, že jsem v pořádku, protože vím, že doteď nepil. A to jen proto, kdyby se mi něco stalo.