Jeho maličká

20. Je to jen vášeň?

Uběhlo pár dnů naplněných převážně prací. Přesunul jsem si kancelář domů, abych mohl dávat pozor na svou subinku. Jak jsem brzy zjistil, dělal jsem si o ni zbytečné starosti. Celý den byla zavřená ve svém pokoji a pokud jsem ji o něco nepožádal, byla tak ticho, že jsem ji občas chodil kontrolovat, abych se ujistil, že nikam neutekla. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že pokud chci zpátky tu dívku, o kterou jsem si dělal takové starosti a díky níž jsem prožil vášeň a slast takových rozměrů, o kterých se mi ani nesnilo, musím něco udělat.

Dlouho jsem však nevěděl, jak jí pomoc. Dával jsem jí dva týdny. Dva týdny na to, aby se vzpamatovala z toho nepěkného zážitku, kterým si kvůli mě prošla a našla si cestu ke svému starému já. Jak se ale ukázalo, ten čas akorát využila k upevnění svých nových a nadmíru otravných dovedností. Nic jsem po ní nechtěl. Nechával jsem ji ve svém pokoji si číst a žádal jsem všechny síly vesmíru, aby ten čas využila a udělala nějakou ptákovinu. Aby něco rozbila, pokusila se utéct, vytopila koupelnu, zapálila knihovnu, cokoli. Hlavně aby něco dělala. Byl jsem si jistý, že by ji ta nečinnost pár týdnů zpátky vytáčela a něco takovýho by udělala. Ale teď? Jen poslušně panáčkovala a poslouchala mě na slovo.

"Tak dost," vstal jsem ze svého kancelářského křesla a došel si pro pár papírů, které se válely na opačné straně pracovny. Měl jsem tu bordel, ale momentálně to byla moje nejmenší starost. Smetl jsem všechny věci z dubového stolu a nechal na něm jen štos papírů a propisku. Musel jsem vymyslet plán. Plán, jak ji zase přivést k sobě. Sedl jsem si za stůl a začal na papíry psát vše, co dělala předtím, než šlo všechno do kytek. V průběhu psaní jsem si uvědomil, jak moc mě některé věci na ní rozčilovaly. A co bych dal za to, abych si na ně zase mohl stěžovat. Otiskl jsem na ty papíry celou svou mysl a duši. Nezapomněl jsem na nejmenší detail. Psal jsem o tom, že ustýlala postel jinak než já a i přes všechny moje síly, jsem to po ní vždycky musel přestlat. Jak nikdy nebrala schody po dvou, ani když jsme nejvíc spěchali. A jak si vždycky nechávala na konec jídlo, které měla nejraději. Moc jsem nevěděl co s tím vším teď hodlám dělat, ale byl jsem si jistý jedním. Nevynechal jsem jedinou věc, která by se ukrývala v mé hlavě a nebyla by napsaná na tomto papíře.

Začal jsem všechny vypsané informace třídit do pomyslných kategorií. Jednu věc jsem spojoval s druhou, až jsem v tom konečně viděl něco, s čím by se dalo pracovat. Všechno to bylo přede mnou. Černý na bílým. Šest, na první pohled jednoduchých cílů, jak ji dostat zpátky.

1. CÍL: Vrátit jí její rozhodovací schopnosti.

Toho se však nedalo dosáhnout doma. Zaklepal jsem na dveře od jejího pokoje a hned na to jsem vstoupil dovnitř. Pořád seděla na tom stejném místě. "Blíží se jaro a ty nemáš žádné vhodné oblečení," přešel jsem do její šatny a vytáhl nějaké tričko a sukni. "Tohle si oblékni a přijdi dolů. Půjdeme na nákupy," podal jsem jí mnou vybrané oblečení a odešel jsem dolů. Nedal jsem jí šanci, aby stihla odpovědět.

°°°°°

Přemýšlel jsem, do jakého obchodu ji mám vzít. Za normálních okolností bych ji vzal do oddělení spodního prádla, ale teď na to nebyla vhodná doba. Nechtěl jsem ji zbytečně uvádět do rozpaků. Usoudil jsem, že vybírat si šaty, pro ni bude o dost pohodlnější. A tak jsem zamířil do obchodu, kde jsem věděl, že budou mít všechno potřebné.

"Dobrý den," pozdravila mě prodavačka a hned se na nás vrhla. V obchodě jsme byli jediní. A já si nepřál býti rušen. "Nechte nás si v klidu vybrat," zabodl jsem své oči do těch jejích a bylo vystaráno. Teď od ní neuslyšíme ani slovo, tím jsem si byl jistý. Usmál jsem se sám pro sebe a započal jsem svůj plán.