Jeho maličká

19. Návštěva

V té zasrané herně byla týden. Herny jsem miloval, ale nebyl jsem si jistej, jestli po tom všem budu chtít ještě do nějaké herny vkročit. Snažil jsem se vyhnout okamžiku, kdy ji z té místnosti odnesu. Nechtěl jsem čelit následkům. Následkům, která na ní celá situace zanechala. Byla hubená, dobitá a zdála se mi bez duše. Čím víc jsem ten okamžik oddaloval, tím víc se její stav zhoršoval. Nechtěl jsem se dostat do situace, kdy by to už nešlo vzít zpátky. Proto jsem se rozhodl vejít do herny bez toho, aby mě před tím musela zavolat. Spala. Nebo měla minimálně zavřené oči. Opatrně jsem jí sundal pouta. Nedíval jsem se na modřiny, které jí pouta nechaly na zápěstí a kotnících. Úspěšně jsem ignoroval i znatelný úbytek váhy, když jsem ji nesl zpátky do pokoje.

Cestou se probudila, a tak, když jsem ji pokládal na postel, podívala se na mě. Její oči byly prázdné. Nechtěl jsem o tom přemýšlet. Však se všechno brzy vrátí do normálu, ne? Určitě, ujistil jsem sám sebe. Opatrně jsem ji položil do peřin a rychle odešel z pokoje. Nechtěl jsem se na ni dívat. Nechtěl jsem sledovat tu skořápku, která po ní zůstala.

°°°°°

Další dny probíhaly ve stejném duchu. Z celé noci jsem prospal zhruba tři hodiny. Brzy ráno jsem vstal, oblíkl se a šel nám připravit něco k snědku. Párkrát jsem litoval toho, že nemáme žádnou služebnou. Na druhou stranu mě alespoň všechno to dění nechávalo zaneprázdněnou hlavu a já jsem pak nemusel myslet na to, co mě čekalo u ní v pokoji. Každý den jsem jí nosil jídlo co dvě hodiny. Většinou nic nesnědla. Namazal jsem jí modřiny nějakou mastičkou, kterou mi kdysi dal Robert. Ujistil jsem se, že je v teple a zase jsem odešel. Nechtěl jsem ji ukazovat Robertovi. Nebylo to ani moc třeba. Co by mi asi tak řekl? Nic, co už jsem dávno nevěděl.

Nezměnila se jenom po fyzické stránce. Z ničeho nic se z ní stala perfektní subinka. Za všechno mi děkovala. Dělala přesně, co se jí řeklo, a nikdy neodmlouvala. Měl bych být vděčný. Měl bych se poplácat po rameni za to, jak dobře jsem ji vychoval. Jenže v tom byl háček. Vůbec mě to netěšilo. Právě naopak. Pokaždé jsem si vzpomněl, jak by na podobné věci reagovala před třemi týdny. Jak by nezapomněla protočit panenkama. Jak by se snažila povelu vyhnout. Až teď jsem si pořádně uvědomoval, jak moc jsem ji dovoloval. Jak moc velkou roli mělo její slovo. I když jsem si to nechtěl přiznat, chybělo mi to. Chyběl mi v ní ten život, který ji dělal zajímavou. Nestál jsem o dokonalou subinku. Stál jsem o někoho, s kým mi bude dobře. A to mi bylo s ní.

°°°°°

V průběhu celého uzdravovacího procesu se mi ozval Robert. Měl pro mě datum naší návštěvy. Díky mým výborným schopnostem se mi ho podařilo přesvědčit, že mám teď hodně práce a musíme to o týden odložit. V duchu jsem se modlil, aby se do té doby moje maličká dala dohromady. Naštěstí vyšlo všechno podle plánu a byli jsme připraveni na sobotní mini večírek u Roberta doma.

Zaklepal jsem na dveře od jejího pokoje a vstoupil jsem dál. Seděla ve svém křesle u okna a četla si. V téhle poloze jsem ji nacházel docela často. Byl jsem rád, že si našla něco, co ji baví. Že to budou zrovna knížky, to mě sice nenapadlo, ale všechno je lepší než nic. Budu jí muset objednat nějakou novou četbu, nebo tady bude číst pořád dokola to samé. Zvedla ke mně hlavu a na tváři se jí objevil úsměv, který se neodrážel v jejích očích. "Přejete si, pane?" odložila knížku. "Za dvě hodiny pojedeme na návštěvu k mému příteli. Chci, aby ses šla umýt. Oblékni si na sebe to růžové krajkové prádlo," dal jsem jí jednoduché instrukce. "Ano, pane," sklonila hlavu a vydala se do koupelny. Když za ní zaklaply dveře, hlasitě jsem vydechl. Ubíjelo mě to. Začala mi znovu vykat. Neustále mi říkala pane a byla až nepřirozeně milá. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem ji takovou. Nejhorší na tom bylo, že jsem neměl nejmenší tušení, jak z toho vylézt ven.