Jeho maličká

2. Dražba

Jestli jsem v něčem dobrá, tak je to odpočítávání minut. Ten muž nelhal. Přesně za 10 minut se do haly nahrnulo pět mužů a ze stěny strhli provaz, na kterém byly naše pouta připevněná. Muži se rovnoměrně rozmístili podél řetězu. Byla jsem jako poslední, a tak si jeden z nich stoupl přímo za mě. Netrvalo to ani deset vteřin a ucítila jsem jeho velkou zpocenou ruku na mém zadečku. Cukla jsem sebou, abych mu dala najevo, že je mi to velmi nepříjemné, ale mu to bylo dost jedno. Kdybych neměla ruce v poutech, ohnala bych se po něm. Ale teď jsem byla totálně bezmocná.

Vrata od haly se otevřely a všichni jsme se začali hrnout z haly ven. Jenom abychom se dostali do další. I když to tady nevypadalo nijak zvlášť jinak, všimla jsem si věcí, které se od předešlé mísnosti lišily. Byl tady strašný ruch, který se linul zpod závěsu. Bylo tady mnohem tepleji a některé dívky byly tak zoufalé a vystrašené, že začaly padat k zemi. Bylo mi jich líto. Neříkám, že jsem se nebála, ale nebyla jsem jako ostatní. To se nelíbilo otci. Nebyla jsem ta submisivní kočička, kterou si chtěl vychovat. Vzdorovala jsem. Hodně. Taky to na mém těle jde docela poznat, když víte kam se dívat. Nakonec to vzdal. Ale osud mi asi řekl, že mi není předurčen lepší život. Když nade mnou nebude můj otec, bude to další muž, který mi bude kazit den.

Minuty ubíhaly a jednotlivé dívky chodily na podium. Slyšela jsem jenom útržky, ale došlo mi, co se děje. Dražba. Nevím, co určovalo jejich cenu, ale některé se prodaly jen za pár tisíc, jiné stály desítky. Nesnášela jsem nad tím takhle přemýšlet. Nesnášela jsem muže, kteří se takhle chovali. Jako ten za mnou. Na chvíli odešel a já si myslela, že už se nevrátí. Mýlila jsem se.

Začal na mě zase sahat. Ze začáku to byla jen jedna ruka, která mi kroužila po zádech a po zadečku. Ale to mu bylo asi málo. Po chvíli přibyla i druhá a já ucítila jeho teplý dech na své tváři. "Kdybych na tebe měl peníze, tak jsi má," zhluboka dýchal, "ale ti parchanti tě chtějí prodat za takový zlato, že na tebe stejně nikdo mít nebude. Ale teďka máme chvíli... tak si ji užijeme." Vrtila jsem se a snažila se dostat se od něj co nejdál, ale moc to nešlo. Nikdo si nás nevšímal. Buď jim to bylo jedno, nebo se báli samy o sebe. Nevyčítala jsem jim to.

Najednou se jeho ruce přesunuly na moje zvrdlé bradavky. "Hm, kočičce se to líbí," zavrněl mi do ucha. Nesnažila jsem se mu vysvětlit, že do mě narvali prášek, a že to nemá nic společného s ním. Ale on pokračoval. Jeho ruka začala kroužit po mé pipince. Nejdřív z lehka, ale přidával na rychlosti. Bylo na něm vidět, že je se mnou nespokojený. Nedávala jsem mu najevo, že by se mi to líbilo a on si nedovolil mi dát své péro do kundičky. Naštěstí. "Cítím, jak jseš mokrá, tak se trošku uvolni a začni mi šeptat do ouška moje jméno... nebo mi můžeš říkat daddy, nebo pane, to je na tobě." Chtělo se mi zvracet. Jeho ruka se přesunula pod moje kalhotky a já jsem toho měla už dost.

V tom se mě přestal dotýkat a strčil mě na podium. Pořádně jsem zamrkala, protože mě ozařovalo světlo, a rozhlédla jsem se kolem sebe. Přede mnou bylo několik kulatých stolů, okolo kterých seděli převážně muži. Viděla jsem i nějaké dívky, které už byly vydraženy jak klečí u svých pánů. Ani jedna neměla na tváři jediný náznak radosti. Jen strach. Ráda bych si hrála na hrdinku, ale představa, že si mě koupí někdo jako ten muž, který se po mě plazil, mě přivádí k šílenství. Nebudu lhát, začínala jsem se opravdu bát.

"Pánové a dámy, máme tu poslední dívku. Než vám řeknu její cenu, musím vám sdělit pár informací. Je to náš nejlepší kousek, který tu dnes uvidíte. Má 170 cm, 65 kg a 18 let. Vím, že je pro některé z vás příliž stará, ale nezoufejte. Nemá žádné zkušenosti. Nikdy neviděla vibrátor, kolíček, ani další z rozmanitého výběru hraček. Nikdy neukusila krásu mužského ani ženského sexu. Je čistá. Hubená. A poslušná. Vyvolávací cena je stanovena na čtvrt miliónu!" Cože?! Byla jsem zděšená. Očividně čím míň zkušeností dívká má, tím víc je chtěná. V sále zavládlo ticho. Nedivím se. Po tom, co se tu prodaly dívky za pár tisíc, tuhle cenu nikdo nečekal.

"Sundejte ji tu košili!" zavolal někdo. Podle hlasu to byl nějaký starší muž. Hned se ke mě vrhl ten nechutný muž a košili ze mě strhl. Cítila jsem se strašně. Všichni mě hltali pohledem, ale nikdo se o mě nepřihlásil. Nedivím se. Ani já bych se za tolik peněz nekoupila. Najednou vstal ten muž, který jak mi došlo, byl ten, který předtím vykřikl. Bylo mu kolem padesáti. Na pohled nevypadal špatně, ale z jeho očí vyzařovala jen nadřazenost a chtíč. "Beru!" zařval. Ne ne ne ne, to musí být snad zlý sen. Odsunul židli od svého stolu a přišel až ke mně. Natáhl svoji ruku. A před celým sálem mi zajel pod kalhotky. A já vykřikla. Nahlas. Velmi nahlas. Neměla jsem už ruce v poutech, takže jsem reagovala trošku zbrkle. Vrazila jsem muži největší facku na jakou jsem se zmohla a odskočila od něj co nejdál. V sále se rozhostilo ticho. Zase.

"Tak tu si strčte do svý prdele, tu já nechci." Trošku se mě ulevilo. Trošku. Do té doby než jsem zjistila, jak se na mě všichni dívají. Nebyla to nenávist. Byla to lítost. Nechápala jsem. "Teď sis to podělala holčičko," ozval se ten muž za mnou, "pošlou tě na převýchovu. Živá se nevrátíš."

*****

Někdo přijde o práci. Jen ještě nevím, kdo to bude. Ta holka dala našemu největšímu zákazníkovi facku. A to velkou. Pak ji ten nováček pošeptal cosi do ucha a ona se svezla k zemi. Vypukl chaos. Uklidnit celou situaci mi trvalo téměř dvě hodiny a to nepočítám to, že mi teď pár týdnů nebudou chodit noví zájemci. To si ta holka odskáče. Pošlu ji na převýchovu a pár lidí vyhodím. Stejně je nás tady až moc.

Jakmile všichni odešli, vrátil jsem se do své kanceláře. Každý den jsem vděčný, že jsem si jednou místo subinky pořídil tenhle gauč. Někdy tady spím, protože nemám sílu na to dojet domů. Jako je tomu i dneska. Napsal jsem email do převýchovny a chvíli na to mi přišla odpověď. "A kurva." Mají plno. To se snad může stát jenom mě. Další místa se jim uvolní až další měsíc. Do té doby máme tu holku na krku. Jinam ji poslat nemůžeme, způsobila by moc potíží. A tady zůstat taky nemůže. Sakra.

I když se mi vůbec nechce, zvednu se z gauče a vyjdu z kanceláře. Cestou se poptám, kam tu holku uklidili, a když se to konečně dozvím, zamířím tam. Vejdu do haly a hned ji uvidím připoutanou na řetězu u svého čísla. Jak kdyby mohla utéct, když omdlela. Když k ní dojdu, zjistím, že je vzhůru. Ještěže ji připoutali, pitomci, to se jim musí nechat.

Vypadá unaveně a vystrašeně. Ještě se ji v očích míchá nějaká emoce, ale tu nedokážu identifikovat. Kouká na mě, jak kdyby v životě neviděla muže. "Máš problém," sdělím jí, i když je to vlastně tak trochu můj problém. "Nikdo si tě nekoupil a v převýchovně mají plno. Musíš tu počkat buď na další dražbu, nebo za měsíc půjdeš do převýchovny. Uvidíme, jak se věci vyvinou. Zatím zůstaneš u mě doma." Byl to impulzivní nápad a nejspíš ho budu brzy litovat, ale nemám jinou možnost. Nikomu moc nevěřím, že by jim neutekla. Vypadá trochu divoce.

"Zvedni se a pojď za mnou." Odpoutám ji pouta a dávám dobrý pozor na to, zda mě následuje. Jsem dost překvapený, že poslušně ťapká. Dojdeme k mému autu a já ji otevřu zadní dveře. Jak velkorysé, pomyslím si. Když si nasedne, zamknu auto, přejdu k místu řidiče, zase odemknu, nastartuju a vyrazím směr můj dům.