I Would

7 - Na marodce

To, že na mě něco leze způsobilo, že se Ingrid musela kamsi přemístit. Vlastně ani nevím kam.

Taky to způsobilo, že mi Patrick donesl celou krabici čajů, léky na snížení horečky, pastilky a nosní sprej.

Na večer si teda uvařím čaj, zapnu svůj laptop a přemýšlím, co si pustím. Zrovna v tom mi začne vyzvánět telefon. Samozřejmě je to Emma. Volaly jsme si sice včera, ale Emma má teď závody a já potřebuju vědět, jak dopadla. A ne jen přes zprávu. Chci to slyšet.

„Ahojky Ido!" řekne trochu moc nahlas a trochu moc nadšeně.

„Čau," odpovím.

„Zníš nějak nachcípaně," poznamená, „A taky nevypadáš úplně nejlíp."

„Jo, něco na mě leze. Chlastám tady čajíček, ležím a doufám, že zítra to bude dobrý."

„Jinak dobrý běžák. Ještě když jsi nemocná."

„No ráno jí nebylo úplně nejlíp, pak to bylo dobrý a teď se zase cítím, jak kdyby mě přejela kolona kamiónů."

„Tak se hezky koukej do úterka vyležet."

„Jo jo. A co ty, jak jsi dneska dopadla?" zeptám se na věc co mě zajímá že všeho nejvíc. Včera totiž skončila osmá, ale jen díky (spíš kvůli) velké chybě při které skoro vypadla.

„Nedívala ses na instáč? Můj příspěvek jeplny velkých pismen a vyjuchaných smajlíků. Vyhrála jsem!" vykřikne. Já vypísknu. Kdybych se necítila tak přichcíple, tak začnu skákat po pokoji, „A druhý lednový týden, myslím, mě čeká čeká Evropský pohár!"

„To je hustý. A ne, ještě. Prolívám se čajem, probírali jsme štafetu, ležím jak placka. Na mobil jsem vlastně neměla čas, až teď jsem zapla notebook, že si něco pustím."

„Aha. Tak se hezky leč, když se budeš nudit, můžeš mi zavolat. Zítra už jsem v Lillehammeru."

„Oki. Už se na tebe těším."

„Vždyť já na tebe taky," pošle mi vzdušnou pusu a tipne to.

Pustím si nějaký romantický film na Netflixu. Usnu asi po dvaceti minutách.

Když se vzbudím a mrknu na hodiny, zjistím, že je jedenáct večer. To jsem teda spala. Dlouho. Vylezu z postele, sundám počítač, zatáhmu závěsy, hodím na sebe pyžamo, zhasni světla a jdu zase spát. Usnu v podstatě okamžitě.

Když se ráno vzbudím, světlo z venku už prochází do pokoji a na komodě stojí snídaně. Někdo mi přinesl čaj, croissant a marmeládu. Uvařím si čaj a snídani si vezmu do postele. Při tom se modlím, abych tu marmeládu nevyklopila na peřiny. Skoro se zděsím, když zjistím, že je už deset hodin. Pak si ale řeknu, proč, když mám celý den volno. Pustím si ten film, na který jsem se dívala včera a zabalila to u něj.

O půl jedenácté si najdu přímý přenos štafety. Nápadné mě, že zavolám Emmě a můžeme si při tom povídat a společně fandit. To také udělám.

Emma zrovna připravuje oběd má závod má puštěný na televizi.

Držíme holkám palce. Bohužel i když mají jen čtyři dobíjení, skončí až páté. Ale ono se celkově střílelo čistě a jejich běh byl trochu pomalejší.

Při závodě si ale taky povídáme a smějeme se. Emma mi ukáže věci, které si sebou bere do Francie.

„A to se do toho letadla vleze?" zeptám se překvapeně.

„Nerada to říkám, ale ty lyže zaberou prostě hodně místa. Hlavně doufám, že mi je neztratí."

„To by bylo blbý."

„Jo. Nemohla bych trénovat. A to bych zešílela. Když mě čekají ty závody."

Odpoledne mám puštěný závod kluků a při tom se balím. Už se cítím o dost líp. Což je fajn. Protože budu moct dělat celý týden kraviny s Emmou.

.

Hned ráno vyjíždíme do Francie.

„Jak jsi na tom?“ zeptá se mě Patrick, když nastupuju do autobusu.

„Dobrý. Už včera odpoledne jsem se cítila fajn,“ odpovím.

„To je super. Jsem rád že ti ten den volna pomohl.“

Sednu si k Ingrid, Sturlovi a Dalemu. Ingrid si ale hned když vyjedeme začne háčkovat a Dale čučet do mobilu. Proto se se mnou Sturla začne bavit. Hlavně že mi Ingrid říkala, že si k nim sedneme, aby si mohla povídat se Sturlou. Ale ona si tu háčkuje a se Sturlou si povídám já. Sedíme naprosto sobě u okýnka a chvílemi komentujeme přírodní úkazy nebo města, přes která jedeme. Celou cestu máme možnost kochat se alpskými velikány.

„Nechcete sušenky?“ zeptá se Ingrid, když vyjíždíme z Rakouska. Ani jsem si nevšimla, že už jedeme tak dlouho.

„Jasně,“ řeknu nadšeně a nabídnu si, „Díky.“

Sturla si taky vezme a Johannes samozřejmě taky neodolá.

Poté se bavíme všichni dohromady a devítihodinová cesta uteče celkem rychle.

Ubytovani jsme v chatkách a bydlíme kluci a holky samostatně. Což nám samozřejmě nevadí, aspoň bude ticho. Rozejdeme se do pokojů, které jsou nádherné i s výhledem a vánočními světýlky na záchodě a v koupelně.

Večer se jdeme ještě proběhnout.

.

Další den se na ranním tréninku s Ingrid ultra moc snažíme, aby nás Patrick pustil dřív. A my mohli jet do Ženevy pro Emmu, která nás posledních čtyřiadvacet hodin zásobuje zprávami o tom, jak moc se na nás všechny těší. Teda na všechny kromě Johannese, samozřejmě.

Z tréninku se zdejchneme asi o půl hoďky dřív. Ingrid sedne za volant a já na místo spolujezdce. A hurá na nejbližší letiště, které se nachází v sousedním Švýcarsku.

Jedeme něco málo přes hodinu a jdeme do haly. Dorazily jsme  přesně na čas, protože Emma zrovna přichází. Ingrid na ní energicky zamává. Emma si jí okamžitě všimne, zamává na zpět a rozběhne se za námi. I s kufrem a velkou taškou. Ty si vedle nás odloží a obě nás obejme.

„Já vás tak hrozně ráda vidím! A už se nemůžu dočkat na ostatní. Začínaly mi chybět i hádky s Johannesem,“ řekne nadšeně a my se zasmějeme.

„Tak jdeme do auta, ať jsme v Le Grand-Bornand co nejdřív,“ zavelí Ingrid.

Emma v autě zapne rádio a ztiší ho. Celou cestu prokecáme. Možná jsme si furt volaly, ale to není takové, jako když si to člověk řekne osobně.

Zaparkujeme na parkovišti u hotelu.

„Doufám, že nám nechali něco k obědu,“ poznamená Ingrid, když vystupujeme z auta.

„Patrick říkal, že nám oběd bude přinejhorším bránit před Dalem a Vetlem vlastním tělem.

„No doufám, že ubránil i něco pro mě,“ řekne Emma. Ingrid jí vezme kufr a já chytnu její tašku za druhé ucho. První Emmu zavedeme do jejího pokoje, kde si odloží věci a jdeme na oběd. Díkybohu opravdu máme co jíst.

_____________________

Moc se omlouvám, že jsem minulý týden nevydala kapitolu.