I Would

3 - Záchrana v podobě jednorožce

--- Pohled Šturly ---

Jestli si myslíte, že odpočinkový den znamená celý den válení na posteli, požírání čokolády a dívání se na pořady pro tříleté děti, šeredně se mýlíte. O tomhle si totiž můžeme nechat jen zdát. Bohužel. Co bych za to dal.

Dneska nás čeká trénink, rozbor včerejší štafety, kde nám Mazet řekne, že jsme vlastně všechno dělali špatně, dokonce i Jossimu. A nakonec řekne, že jsme jeli opravdu dobře. A pak taky spoustu dalších věcí. Prý odpočinek...

.

Po sprintu se cítím totálně vyšťavený. Rozvalím na postel, stejně jako Filip s Johannesem. V našem pokoji vládne naprosté ticho, dokud Johannes nezapne na mém počítači závod holek, u kterého usnu.

Vzbudím se až ke konci, kluci mi oznámí, že Ingrid je šestá a Ida desátá. Já se vyhrabu a skočím do koupelny a osprchuji se, byl jsem totiž líný to udělat hned po závodě.

Když vylezu ze sprchy, zjistím že jsem tam byl půl hodiny. Jujda. Zatímco na sebe házím tričko s kocourem Garfieldem, uslyším Johannesův hlas a hlas Chloe. Proč cože? Co by tu dělala Chloe Levinsová?! Hodím na sebe kalhoty a mikinu a vyjdu z koupelny.

„Konečně jsi vyšel, trvalo ti to půl hodiny," řekne Filip a protočil oči.

„Ahoj Sturlo," uslyším Chloe, která stojí u dveří a usmívá se jak měsíček na hnoji. Ale já vážně nemám náladu se bavit zrovna s NÍ. To už bych se o dost radši bavil s hladovým Vetlem.

„Čau Chloe," řeknu jí a dám si ruce v bok.

„No my jdeme za Siegfriedem, něco ohledně příštího závodu, tak ahoj," řekne Johannes a vytáhne Filipa z pokoje. A tak jsem tu jen já. A Chloe.

„Co tady děláš?!" zeptám se naštvaně a začnu rovnat naše peřiny.

„Už dlouho jsem si chtěla s tebou promluvit, jenže ty seš naprostej ignorant," řekne a přistoupí blíž ke mně. Už se nesměje, na tváři má vážný výraz.

„Kolikrát ti mám ještě říkat, st mě necháš na pokoji?!" odpovím jí namíchnutě a mám chuť po ní hodit Filipovu peřinu.

„Sturlo, neříkej že ke mně už nic necitíš," řekne a stojí přímo přede mnou. Dívá se mi do očí.

„Nic k tobě necítím a odejdi," odpovím, ale uprostřed věty přitiskne své rty na moje.

Já se okamžitě odtrhnu a vypadnu z pokoje.

„Klidně tu na tebe počkám! Vím, že ke mně stále něco cítíš, Sturlo!" zaječí na mě ještě moje ex.

Ale já běžím ven a pokračují nevím kam, dokud nejsem úplně vyčerpaný. Sednu si do sněhu. Je mi v podstatě jedno, jestli se nachladím, hlavně že tu není ona. Vim, že kdybych tam zůstal o malou chvíli dýl, mohlo by to dopadnou všelijak. Mohl bych jí znovu uvěřit.... Ale možná ublížila nejen mě, ale i Idě, tomu nejhodnějšímu člověku pod sluncem.

„Co si myslíš, že tu děláš?! Chceš snad nachladnout?!" uslyším po několika minutách hlas, který znám, ale nevím odkud.

Podívám se nad sebe a uvidím Markétu Davidovou.

„Vstávej, nechceš vynechat závody," řekne a podívá se na mě nesmlouvavým pohledem, a tak se zvednu.

„Co tu vůbec děláš?" zeptá se už v klidu, když si ze sebe setřepu sníh.

„Musel jsem zdrhnout," odpovím stroze. Zuby mi drkotání zimou a hlava nepřestává šrotovat.

„Hele měl bys jít na hotel, ať tu úplně nezmrzneš," řekne mi, „Není tu úplně nejtepleji.“