Večer vůbec nemůžu samou nervozitou usnout. Vůbec to nechápu. Já nebyvam nervózní. Teda bývám, ale to začínám šílet tak pět minut před startem. Přece to nemůže být tím, že je tu Emma! Minulý rok tu přece byla pořád a její přítomnost mě naopak uklidňovala. Ale jen pravda, že bych se před ní chtěla blýsknout nějakým hezkým výsledkem. Chci zažít to, co minulý rok při povedených, medailových štafetách.
A tak se asi dvě hodiny převaluju. Neustále mě bolí břicho a do toho ještě přijde nevolnost. No super. To mi ještě chybělo. Nejenže mám křeče, teď je mi ještě blbě ze stresu.
Ingrid už spí jak zabitá. Potichu vytáhnu mobil a napíšu Emmě, jestli spí. V podstatě hned mi odepíše, že ne, ať klidně přijdu. Opatrně vstanu z postele, vyjdu z pokoje a přesunu se u pár dveří dál. Přes klíčovou dírku vidím, že se u Emmy svítí.
Vejdu dovnitř. Uvidím Emmu, jak leží na koberci a hrajou s Tarjeiem karty.
„Víte, že takhle budete zítra unavení?“ zeptám se šeptem.
„Jo, ale my narozdíl od tebe zítra nejedeme závod,“ odpovím Emma, „Jaktože nespíš? Prší.“
Vítězoslavně zvedne ruce do vzduchu. Očividně vyhrála.
„Nemůžu. Jsem hrozně nervózní,“ odpovím jak jinak než nervózně.
„Tak tady neusneš určitě, protože máme naplánováno hrát do dvou do rána karty,“ oznámí mi Tarjei.
„Super plán. Můžu se k vám přidat? Sice ne až do dvou, ale třeba mě to trochu unaví,“ zeptám se.
„Jasně!“ souhlasí Emma ve stejnou chvíli, kdy Tarjei pronese:
„Čím víc lidí, tím větší zábava.“
Takže si vezmu polštář z Emminy postele a usadíme se na celkem studenou zem. Emma znovu rozdá karty a začínáme hrát. Hru moc nedívám, protože jsem unavená. Prostě tam nějak pokládám karty. S tímhle přístupem samozřejmě hned prohraju.
„Snaž se trochu Idi,“ šťouchne do mě Emma. Já přikývnu. Tentokrát se snažím. Stejně to projedu. Ani nevím, kolik kol zahrajeme, než usnu.
Probudí mě Ingridino šťouchání do mě a naléhání, že musím vstávat.
Vstanu a popřeju jí dobré ráno.
„No dobré ráno Šípková Růženko! Měla bys jít na snídani, nebo budeš ohladu,“ oznámí mi a pokračuje v rozčesávání svých vlasů.
„Kolik je hodin?“ zeptám se ještě v polospánku.
„Bude devět,“ řekne, „Právě proto bys měla upalovat na snídani.
Vyjeveně se na ni podívám. Jak jako devět?! Pak ale vstanu, rychle na sebe hodím něco, co není pyžamo s kočičkama a jdu na snídani.
„Cože dneska tak pozdě?“ zeptá se mě, když si beru jídlo Justus.
„Ty tu taky nejsi úplně nejdřív,“ pokrčím rameny.
„Já už snídal. Ale kluci mě vyslali, protože já, Johannes a Benni máme tak trochu hlad,“ popíše, co tady dělá.
„Aha,“ přikývnu.
„Tak dobrou chuť,“ popřeje mi a na tváři vykouzlí ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.
„Díky. A hodně štěstí. Budu ti držet palce,“ řeknu mu.
„To se bude hodit, nějaké polepšení se bude hodit,“ zasměje se, zamává mi a odejde. V jídelně už nikdo není. Sednu si k nejbližšímu stolu a pustím se do jídla. Mezitím projíždím Instagram. A přemýšlím nad Justusem.
„Ahoj Ido, se dobrou chuť,“ strčí do jídlny hlavu Sturla a směje se od ucha k uchu.. A ve mě rozbují stejně pocity, jako když se na mě usměje Justus. Nádech výdech. On se na mě směje furt. Ten polibek minulou sezónu přece nic neznamenal.
„Jsi v pohodě?“ zepta se a výraz v jeho tváři se náhle změnil z nadšeného na starostlivý.
„Jo. Jasně,“ vyhrknu a když odejde, ponořím se do té chvíle. Do té chvíle, kdy Sturla přitisknul své hebké rty na mé. A já spolupracovala a vjela jsem mu prsty do vlasů. On lehce položil své ruce na mé boky. Tento okamžik se zdál nekonečný. A já si přála, aby to tak bylo. A pak se najednou odtáhl. Pusu měl plnou omluv. A já mu řekla, že na to můžeme zapomenout. A dělat jako by se to nestalo. A pak jsem utekla do svého pokoje a brečela nad tím, že mě nikdy nebude milovat. Že budeme navždy jen přátelé. A já budu jen nejlepší kámoška jeho sestřenice...
Po tváři mi steče slza. Hned si ji utřu. Kdyby mezi námi mělo něco být, už by dávno jeden z nás něco udělat. Teď bych se měla soustředit na Justuse. S tím by to aspoň mohlo mít nějakou budoucnost.
Jenže ničí rty nemůžou chutnat tak dobře, jako ty Sturlovy...
Po obědě s holkama sledujeme na počítači stíhačku, abychom se trochu rozptýlily před naším vlastním závodem. Siegfried pozval Emmu na střelnici a této nabídce samozřejmě moje kámoška neodolala.
Johannes ale už od začátku vypadá, že na lyžích stojí poprvé v životě. A hned na první střelbě udělá chybu. Narozdíl od Sturly, takže ten přebere vedení. Všechny se na sebe překvapeně díváme, ještě když po třetí střelbě vede Vetle, tsesne za ním je Sturla s jednou chybu, kterou na té střelbě udělal a Johannes na třetím místě ztrácí už skoro dvacet sekund. Jakože cože?
Poslední střelba je o nervy (mimochodem všechny jsme soukromě držely nejvíce palce Sturlovi. Po tolika druhých a třetích místech jsme totiž usoudily, že si vítězství zaslouží nejvíc.)
A když dá nulu, stejně jako Johannes, ten ale stále častěji vypadá, že co nevidět sletí na ten namrzlý sníh a Vetle naseká dvě chyby. Vypadá že je rozhodnuto. Ze Sturly čiší nadšení a není v Johannesových silách ho dohnat. A ve Vetleho silách není dohnat těch deset sekund co ztrácí na Johannese. Teda za normálních podmínek. Ne na tomhle kluzišti, které se z trati v Le Grand-Bornand stalo. Docela se začínám bát našeho závodu. Protože všem s lyžemi jako má Johannes to neskutečně podkluzuje. A já nemám zájem se přizabít. Ještě k tomu před Vánoci.
Vetle Johannese ale dojede. A předjede. A zatímco už Sturla slaví v cílové rovince, Vetle se Johannesovi každým tempem oddaluje. Úplně živě vidím Emmu, jak nadšeně skáče Siegfriedovi kolem krku a v duchu se Johannesovi vysmívá.
Hned se ale všechny musíme zvednout a jít si nachystat věci na náš závod, protože jako již tradičně jsme to nemohly udělat dřív.
Mám dobrou startovní pozici a docela dost bych si přála se trochu posunout. Což mi bohužel překáží třetí střelba. Čtyři chyby. Frustrovaně objedu ta kola. A to se mi ty ležky tak povedly! 0+1. A teď tady čtyřka. Jediné proč jedu je, že mě ještě neobjeli okolo. Mám pocit, že mi každým tempem dochází síly, protože mě již nepohání touha po dobrém výsledku. Hold jsem to zazdila. Aby toho nebylo málo, sníh pořád trochu klouže.
„Pojď Ido, to ještě vytáhneš!“ uslyším známý hlas. Na kraji spatřím Justuse. Přidám. Zahlédnu i jeho úsměv.
To že udělám na poslední položce jen jednu chybu ani můj zrychlený běh mi už ale nepomůže.
Do cíle dojedu naprosto mrtvá na čtyřicátém prvním místě. Hned za Karo, vedle které se hned svalil do sněhu.
_____________________
Ahoj
Minulý týden nic nevyšlo, bo jsem byla na táboře. Ale teď už bude všechno vycházet tak, jak má (doufám 😊)
ČTEŠ
I Would
Fanfiction*Kapitol vychází nepravidelně* Pokračování knihy No Control. Nová sezóna začala a Emma se vrhla do tréninku. Ida se snaží o co nejlepší výsledky, aby vydržela se svými přáteli ve svěťáku a Sturla se chce pokusit získat velký křišťálový glóbus, který...
