I Would

14 - Řekni to!

Těch dvou si všimnou Doll s Kühnem, něco jim řeknou a ukážou nad jejich hlavy. To mi ale Aita zastíní výhled. Když zase uhne, vidím, jak se líbají.

Mám pocit, jako kdyby mě někdo bodl do srdce. Z očí mi začínají téct slzy. Nechápu proč. Sturla a já jsme přátelé. Proč mi furt vadí, když ho vidím s někým jiným?

To už regulérně brečím a proto se rozběhnu pryč. Vykašlu se na bundu a celá uslzená vyběhnu den. Běžím asi směrem k hotelu. Přes slzy nic nevidím, a tak se snažím do ničeho nenarazit.

„Počkej! Vždyť se nachladíš!“ uslyším známý německý přízvuk. Justus.

Samozřejmě ho neposlechnou a běžím dál. Jenže síly mi rychle ubývají. Nakonec zastavím a sednu si na zem.

„Co se stalo?“ stará se Justus, když ke mně doběhne. Přehodí mi přes ramena mou bundu, sedne si vedle mě a vlasy mokré od slz mi zastrčí za ucho. A pak mě obejme. Já jeho taky. Brečím do jeho bundy opřená o jeho rameno.

„Dýchej pomalu,“ připomíná mi

„Měli bychom jít. Až nejsme o Vánocích nemocní,“ navrhne Justus, když se trochu uklidním.

Přikývnu. Pomůže mi vstát.

„Já nevím proč mi to vadí,“ říkám přes slzy.

„Co ti vadí?“

„Že se Sturla líbal s Markétou.“

„Ach. Viděl jsem jak se na sebe díváte. Proč mu neřekneš, co k němu cítíš?“ zeptá se.

„On to nemá stejně,“ vzlykám.

„Víš, když mu to neřekneš, tak to nezjistíš. Když mu to řekneš a on ti řekne, že jste jen přátelé, tak se aspoň nebudeš tak trápit. A když řekne, že to má stejné, můžete spolu začít chodit!“

„Proč se o to staráš? Myslela jsem, že se mnou chceš na rande.“

„Jo. Protože tě mám rád. A to znamená že chci, abys byla šťastná.“

Z toho mi začnou slzy téct znovu. Proč nemůžu být zamilovaná až po uši do Justuse? Všechno by bylo jednodušší.

„Máš klíče?“ zeptá se, když dojdeme k našemu ubytování.

„Má je Ingrid,“ řeknu už celkem v klidu.

„Proč musí mít Češi hotel na druhé straně vesnice?“ povzdechne si Justus, „Pojď k nám, bydlíme o dva domy dál.“

Následuji ho. Jejich ubytko vypadá naprosto totožně jako to naše. Odemkne vstupní dveře a pak jdeme do jeho pokoje. Je tam bordel jak už to tak bývá.

„Já jsem tak unavená,“ povzdechnu si.

„Tak si lehni. Napíšu někomu od vás, že jsi tady. Jen mi musíš dát já někoho číslo.“

Nadiktuji mu číslo od Inge a zavrtám se pod peřinu do jeho postele. Chvíli ho sleduju, jak ťuka do telefonu. Pak usnu.

.

„Vstáváme,“ uslyším Justuse a pomalu otevřu oči.

„Dobré ráno,“ řeknu mu rozespale.

„No dobré. Pojď, musíš jít k vašim,“ kývne hlavou směrem ke dveřím.

„Jo. Jen nestojí mi vlasy?“ zeptám se.

„Ne, vypadáš krásně," odpoví s úsměvem, „Jdeme?“

Vyjdeme ven. Jdeme jen chvíli, opravdu to není daleko. Otevřu dveře do naší chaty.

„Tak ahoj. A veselé Vánoce,“ popřeju Justusovi.

„Ježiši Ido kde jsi byla?! Strašně jsme se o tebe báli!“ skočí mi Emma kolem krku, „Čau Justusi!“

To už se sem seběhnou všechny holky.

„Psal jsem Ingrid, že je Ida u nás, protože neměla klíče,“ řekne Justus a podívá se na jmenovanou.

„Cože? Toho jsem si vůbec nevšimla,“ řekne překvapeně Ingrid a už to hledá, „Aha, tady to je.“

„To jsme se jako strachovali úplně zbytečně?! Si děláš srandu Ingrid!“ řekne naštvaně Ragnhild.

„Tak promiňte no, nejsem furt přilepená k mobilu.“

„Tak ahoj Ido. A veselé Vánoce všichni,“ řekne Justus a odejde zpět.

„To jsi neviděla, jak se o tebe Sturla bál! A vlastně všichni kluci,“ řekne Karoline, „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo.“

„Nezásobujte jí tu řečmi o tom, že jsme umírali strachy, protože Ida nikde nikdy nechodí bez toho, aby to někomu řekla a pusťte ji na snídani,“ zavelí Emma.

Takže se najíme, pak hodím poslední věci do kufru a batohu a jdeme ven, kde už jsou skoro všichni nachystaní.

„Jé Ida je tady!“ uslyším Vetleho.

„Jo, jsem tu,“ řeknu na to.

„Já jsem se o tebe tak bál," řekne Sturla a obejme mě. Cítím jeho vůni.

„Jsem tady. A Ingrid si jen nepřečetla zprávu,“ usměju se.

„Že mě to u tebe Ingrid ani nepřekvapuje,“ zavrtí hlavou a podívá se na naši kamarádku

„Jdeme, nebo tu budeme stát a uletí nám to?“ zeptá se Emma stojící vedle Tarjeie.

„Jdeme. Teď,“ zavelí Siegfried a tak všichni jdeme, abychom se hezky přesunuli na Ženevské letiště.

„Ty letíš s námi do Norska, Emmi?“ zeptá se Tarjei překvapeně.

„Jo. Minulý rok jsem z toho byla šíleně unavená,“ postěžuje si a Tarjei přikývne. Ale Emma se tváří smutně. Je na ní vidět, že ji to mrzí. Tarjei ji obejme pro povzbuzení.

V letadle sedíme s Ingrid a Emmou vedle sebe. Emma je ale strašně zamlklá.

„Ty si to vyčítáš, že?“ zeptá se Ingrid Emmy.

Ta s mokrýma očima přikývne. Obejmene ji každá z jedné strany.

„Řekl ti někdy, abys tam každý rok chodila? Abys byla šíleně unavená a abys brečela?“ zeptá se Ingrid.

„Říkal, že chce, abych si užívala života. Že chce  abych si užívala Vánoce.“

„No tak vidíš Emmi!“ šťouchne do ní a ona se pousměje.

„Víš, že máš pravdu?“

„Já mám vždycky pravdu!“

.

Povídáme si a jako lusknutím prstu přistáváme v Norsku.

Po vyzvednutí kufru následuje krátké loučení a přání veselých Vánoc.

Přijede pro mě taťka. Nadšeně mě přivítá a cestou mě pořádně vyzpovídá.

Doma mě čeká stejně vřele přivítání od zbytku rodiny. Mamka mě nažene na večeři, po které si všichni sedneme k televizi a následuje další výslech. Spát jdu docela pozdě, ale ráno i tak vsatnu docela brzo.

Den je plný příprav na Štědrý den. Jak jinak. Dozdobování stromečku, příprava jídla, při tom poslouchání a prozpěvování koled, jako každý rok.

Když mi den před Štědrým dnem večer přijde zpráva od Sturly, v podstatě přesně vím, co mi píše.

Ptá se, jestli s nima zítra dopoledne (no spíš brzo ráno) nepůjdu na kluziště, stejně jako minulý rok. S úsměvem na rtech odpovím, že samozřejmě a ani se necítím provinile, že nebudu mamce pomáhat s přípravou vzhledem k tomu, že jsem v podstatě celý dnešní den prostála v kuchyni.

Nastavím si budíček a za chvíli už spím.

_____________________

Moc se omlouvám, ale včera jsem si myslela, že je čtvrtek 😂😂😂