Ve světě koní

Kapitola XI.

Doklusala jsem do středu haly, a postavila se před zrzku stojící přede mnou. Amy rozhodila ruce: "Tákže, zkusíme pár koleček střídavým tempem, a pak navážeme na jakési malinké kavaletky." prohodila. "Ty si zatím jdi udělat těch nějakých... hm... pět koleček kolem jízdárny a potom se za mnou zastav."

Lekla jsem se, že má společnice odchází, ale ona jen zašla do jakési komůrky na straně jízdárny a začala se tam šťourat. Já jsem mezitím pobídla Hvízdku a vyrazily jsme na obkružní jízdu kolem haly. Cválaly jsme ladně a pomalinku. Vždy když jsme projely kolem Amandy, tak jsem se narovnala a strčila paty dolů, div jsem si nestrhala svalstvo. 

Takhle jsme procestovaly všech pět koleček, a vrátily jsme se k improvizované trenérce, jež právě tahala jednu klackovitou, rovnou tyč za druhou. "Tohle jsou kavalety," okomentovala své chování: "A tohle je holka, která mě tu nechá se s nimi tahat." S úšklebkem se na mě obrátila. Poslechla jsem její nevyřčenou prosbu a sesedla z koně. Nevšímaje mého tvrdého a neladného dopadu, jsem se připojila k zrzce, a tahaly jsme spolu kavalety až z nich vznikl okruh po celé jízdárně.

"Tak," usmála se, "Teď budeš přecházet ty překážky krokem. Soustřeď se jen na to, aby tvému koni vyšel počet kroků mezi nimi." Odmlčela se. "Pamatuj, že při rychlejším tempu, má kůň delší kroky a naopak. Podle toho ho tahej." Přikývnu. Dobře, větší tah za otěže = pomalejší tempo, menší tah za otěže = rychlejší tempo.

Chopila jsem se vedení svého koně a vyrazila na dalších pár okruhů. Nakrokovala jsem na první kavaletu. Hvízdka ji přešla bezchybně. Tak jo, a teď se soustředit na tu další, řekla jsem si a zkrátila otěže na takovou délku, aby klisna šla něco mezi krokem a klusem. Ona poslechla a já trpělivě nakoukávala na její počet kroků mezi tyčemi.

Když dorazíme k první překážce, zachvěju se. Sakra, tady to nevychází, pomyslím si a zavřu oči.

"Íhahaa." uslyším náhle Hvízdku řehtat. S bušícím srdcem oči zase otevřu a shlédnu poníka, jak v poklidu stojí za kavaletkou a Amandu běžící ke mně. Rozhazuje rukama: "Alyo! Když to Hvízdce nevyjde, tak to jen přejde blbě!" přiběhne ke mně, "Nevyhodí tě ze sedla, ani nic takového." Pookřeje a přejede mě soucitným pohledem. "Ty se asi hodně bojíš, že?" Kývnu. Doufám, že jí dojde jak statečná jsem, že vůbec sednu na koně, i když to stojí za to.

A pak Amy udělá něco, co jsem od ní ani v nejmenším nečekala. Přistoupí ke koni, a bez okolků mě obejme kolem pasu. Kvůli výšce koně mi dosáhne sotva do toho pasu, ale i tak si toho hrozně važím. Skloním se a oplatím jí toto milé gesto. "Díky," pošeptám jí do vlasů a zvednu se. Amy kývne a přepne se do trenérského módu: "Tak a teď zas do práce! Já se na to vystoupení narozdíl od tebe," spiklenecky na mě mrkne, "koukala, takže vím, že vzdálenost před překážkou byla moc dlouhá, než aby ji Hvízdka překročila. Proto zkuste..." odmlčí se a pod jejím významným pohledem mi dojde, co po mě vyžaduje. "Ehm." začnu s formulováním své věty, "Tím pádem potřebujeme, aby Hvízdka dělala menší kroky, čehož docílíme tím, že budu víc tahat za otěže." Podívám se na ni. Amy se dívá spokojeně, ale i tak přidá pár doplňkových vět. "Prostě změň tah otěží, aby Hvízdka dělala jinak velké kroky. A možná ti ti vyjde." kývla. Přitakám, a rozjedu se na další kavaletu. Když mi kvůli jedné ubohé tyči na zemi vniknou slzy od očí, rychle je zaplaším a jedu dál. 1, 2, 3, 4, kroky. 7, 8, 9. A už jsme u barikády. Klisnička pise mnou mírně zařehtá, ale klackovitou překážku překročí v pohodě. Tak A teď ještě dalších milion, pomyslím si a zmírním tlak stehen na koníkovy boky, který v posledních vteřinách dost narostl, jako vždy když jsem ve stresu.

...

Seskočím ze sedla a na zemi vypružím koleny, abych zmírnila dopad. Pořád si v hlavě opakuji větu, jež Amy prohlásila pár chvil před touto.

"Konec tréninku."

Promnu si bolavou vnitřní stranu stehen. Ježdění je náročné, ne žádný poloviční sport. Až se bude někdo ptát, tak mu to řeknu. Ježdění bylo náročné, párkrát jsme si přejely kavaletky až dokud mi nevycházely nepochybně kroky mezi nimi. Amanda mi řekla několik tipů, proč je vyměřování kroků dobré, ať už mezi překážkami na závodech, nebo tak. Prý až tohle průběžné cvičení doděláme, budu umět pouhým pohledem na mezeru odhadnout, jak mám stáhnout otěže, aby koni pode mnou vyšel počet kroků.

"Tak pojď!" zavolá na mě trenérka. Aha, zapomněla jsem, že mě ještě pozvala na zmrzlinu. Se slovy: "No tak, tamhle naproti mají vyhlášenou!" mi ani nedala možnost zareagovat. Teď jsem tedy mířila k východu z haly, s Hvízdkou na druhém konci ohlávky, jež jsem svírala. Když už o ní mluvíme, klisnička byla celkově zpocená. Amy mi říkala, že na tak dlouhý a vytrvalý trénink nejsou poníci zvyklí, čemuž jsem nad pohledem na koníka začínala pomalu ale jistě věřit. 

Jakmile jsme vyšly z jízdárny, oslepilo mě přímé, sluneční světlo. Překryla jsem si oči rukou, aby mi po nich nezůstaly jen prázdné důlky a ohlédla se na zrzku, jež vyšla hned za mnou. Ta mi ukázala zdvižený palec nahoru, na jejím obličeji s černými, slunečními brýlemi. Mám pocit, že mi v tu chvíli cuklo oko, ale nechtěla jsem si s ní momentálně dobrý vztah pokazit. 

Po nějaké té půl hodince umývání, krmení a napájení Hvízdky jsme s Amy konečně vyběhly ze stáje do čerstvého vzduchu. To jsem potřebovala, obzvlášť po tom prodýchaném z jízdárny. Zamířily jsme k posezení umístěnému mezi stájí a stodolou, kde jsem si nechala věci. Začala jsem se prohrabovat mým černým Vans batohem, hledající mobil. Ano, mamka mě nutila jí každou hodinu (aspoň) napsat.

Vytáhla jsem šedý, obdélníkový přístroj z přední kapsy batohu a naklikala heslo, při čemž jsem se nenápadně otočila na kamarádku za mnou. Ale co mě to napadá, Amanda zrovna seděla skrčená u jakéhosi broučka, utopeného v kaluži. Animal lover, pomyslela jsem si. To máme stejné. A vrátila jsem se ke psaní mamce. Protočení očí se mi nevyhnulo, když jsem uviděla oznámení na obrazovce. Máte přes 10 zmeškaných hovorů od uživatele "Mamka", hlásalo. Rychle jsem naklikala esemesku ve stylu pozdravu a že se mám dobře a otočila jsem se. Kromě očekávané Amy jsem fakt spatřila i dvě další dívky. Blondýnu a tmavovlásku. Julie a Li - Ku. První jmenovaná šla uzavřeně, ruce v kapsách, jakoby čekala, že už tu nebudu, kdežto ta druhá se na mě příjemně usmívala. Oplatila jsem jí to, a obrátila pohled na mou společnici. Ta k nim už mířila svým typickým, rázným krokem.

"Ahoj holky, šly byste s námi na zmrzlinu? Tu hnedka tady," mávla rukou směrem na východ ze stájového okruhu. "Jasný," usměje se Li - Ku, "Zveš nás?" Prohodí a spiklenecky mrkne na Amy, která se zašklebí a přikývne. Juliet se k žádnému souhlasnému gestu nemá, ale přesto jde s námi.

"Jen abys věděla," řekne mi po cestě do cukrárny, "Může pršet, tak si pak dej věci do kanceláří."

Čekala jsem agresivnější podtón.