Ve světě koní

Kapitola IV.

Šla jsem roztřeseným rokem po ulici tvrdě upínající zrak do telefonické obrazovky. Sledovala jsem, jak se mění čísla v kolonce "počet metrů do cíle". 

300, 250, 220.

180, 130, 60.

Ranč už by měl jít vidět. Polkla jsem a zvedla hlavu. A to co jsem spatřila mi vyrazilo dech.

O můj bože. Jakmile jsem stáje spatřila, spadl ze mě všechen stres. Bylo to úžasné! Ideální místo pro někoho jako já, ideální pro někoho, kdo miluje koně. Působilo přesně tím dojmem, pod jakým jsem si představovala jezdectví.

Budovy Jezdeckého klubu byly postaveny v kruhu okolo náměstíčka ve středu. Do stájí vedla dřevěná, asi 2 metry vysoká brána s černým, psacím nápisem Kalvodovy stáje. Za branou vedla asi jen 10 metrů dlouhá pěšinka do středu náměstíčka s honosnou kamennou kašnou. Na svém podstavci měla hezké, barokní prvky s železnou tyčí okolo, na kterou se nejspíše mohli přivazovat koně, na prvním menším patře také, a na druhém, také menším, stála soška koně vzpínajícího se na zadních. 

Hned napravo od brány v kruhu stála stodola, červená s bílými prvky ve tvaru klasického domečku, kresleného malými dětmi s dvoukřídlými dveřmi vzadu a vepředu. Šlo jimi vidět kupku slámy, ve které byly zabodnuté hrábě, a několik pytlů, zřejmě ječmene? Za budovou stál ještě výběh velikostně tak pro 3 koně, z tmavého dřeva.

Vedle stodoly stálo malinké, útulné posezení, skládající se z tří klád vyskládaných do půlkruhu, mezi kterými byl položen kamenný, ne moc tvarovaný stoleček, pokud se mu tak dalo říkat. Na kládách bylo pár speciálních hrbolků, za které byli přivázáni tři koně; jeden ryzák s hnědou hřívou, bělouš a hnědák s černými podkolenkami. Nejspíše jejich majitelky, tři holky, dvě bělošky a jedna Japonka, seděly na kládách a popíjely pití ze dvou šálků a jedné plastové flašky. Za posezeníčkem stála ještě dvojice stanů, ale to jsem úplně nechápala proč. Také tudy vedla pěšinka dál se ubírající dál od vesnice, zrovna se po ní vzdalovala dvojice koní a jezdců. \kéž bych jeden z nich byla!

A ještě o budovu dál, stála dokonce sama koňská stáj.  Celkově vypadala, jako nejstarší budova z celého komplexu, ale rozhodně si pod tím nepředstavujte žádnou zchátralinu. Jenom měla na pár místech odřený lak, nebo odchlíplé prkno. Jedině vrata byla nová. Krásně tmavě hnědá až černá s bílými doplňky. Právě díky těmto vratům, která byla otevřená jsem měla možnost nahlédnout do vnitřku stáje, kde stálo dvanáct boxů. Jedenáct bylo zaplněno koňmi různého věku, od hříbat přes koně ve vrcholném věku po úplné seniory. Co se týče barev, také to ve stáji krásně hrálo, ale neviděla jsem všechna zvířata, tak jsem to nemohla posoudit. Počet jsem totiž určovala jen podle hezky namalovaných jmenovek na dvířkách boxů. Jen na jednom jmenovka nebyla, a zde se nejspíš uskladňovaly kartáče, kopytní háčky a další potřeby na očistu. Jinak byly boxy celkově hezké, dřevěné, na každém byl i závěsný háček na sedlo a uzdečku s ohlávkou, která koni seděla a z venkovní strany měl koník své okénko, kudy koukat ven. Podlaha byla hliněná s několika náznaky pokusů o vydláždění, ale i tak příjemná na chůzi. Pane bože, už teď se tak těším!

O další blok vedle jste mohli vidět zřejmě kancelářskou budovu. Ta byla naopak oříškově hnědá s modrými okenicemi a nápisem nad dveřmi: "Miluješ-li koně, je to doživotně. Je to nemoc, na kterou není žádný lék." Měla asi tři patra, takže tam muselo být něco víc, než jen ředitelčiny kanceláře, ale to mi zatím zůstávalo záhadou. Možná nějaký obchůdek? Že by si tam ty tři holky daly ty drinky? K pítku před budovou byl přivázán krásny Irský cob, neboli druh koně s rousy na kopytech, velkými skvrnami po těle a dobrým půl metrem v kohoutku. Možná krásný, ale... no, asi i kvůli jeho výšce bych ho jezdit nechtěla!

Jako předposlední budova stála v kruhu jezdecká hala. Teda nejspíš. Byla to totiž podlouhlá nízká budova se žlutými prkny a černou, šindelovou střechou, která se podle tyčí, jež jí podpíraly dala odsunout, aby se mohlo trénovat pod sluníčkem. Měla na šířku minimálně 25 metrů a na délku, tak... určitě padesát! Vcházelo se do ní dveřmi, ne klasickými, ale posunovacími. V podstatě jakoby zeď, která se dala posouvat. Zrovna byla trošinku otevřená a já jsem napínala zrak, abych se mohla kouknout, jestli tam netrénuje náhodou nějaký profesionál, ale nic jsem neuzřela.

A naposled, zase u plotu, podlouhlý výběh, který měl nejspíš sloužit jako výstavka. V podstatě, teda aspoň podle mě, tam paní ředitelka každý den "vystavila" ty nejhezčí koně, aby lákala děti navštívit jejich klub. za výběhem ještě stála ohrada na lonžování, postavená z šedých kovových částí, které se dály různě skládat a přesouvat. Co se týče koní ve výbězích, viděla jsem určitě jednoho fjorda, plnokrevníka a asi jednoho, dva kovbojské koně. Jestli tohle znělo tak, že jsem ostřílená jezdkyně, tak ne ani náhodou, jen jsem si něco četla.

Vešla jsem širokou brankou na náměstíčko, a rozhlédla jsem se. Tak jo, prostě půjdu na tu "asi" recepci. Zeptám se tam, oni pochopí, že jsem nová. Vykročila jsem směrem k oříškové budově nejistým krokem. Jejda! Už teď jsem na zádech cítila asi tak milion pohledů cizích jezdců. No jo, Alyo! Jsi tu nová, tak co čekáš!