Kniha vypráví o tehdy 13leté dívce, která po asi třech letech poslední jízdy na koni zjistila, že jí tato činnost neuvěřitelně chybí. Zkusí tedy znova obnovit svůj zájem v Kalvodově stáji určené pro děti. Proč pro děti? Nemá dobré zkušenosti s otrha...
Oddechla jsem si. Kydání boxu bylo namáhavé, ale pro ježdění jsem něco nepříjemného udělat musela. Hvízdka za mnou celou dobu dolézala a strkala svou tlamu do mé ruky jestli náhodou nemám mrkev. Kdybych neumírala tím jak moc je roztomilá, okřikla bych ji. Malý poník měl v kohoutku tak 145 centimetrů, ale energie na rozdávání. Bavila se tím, že mi šlapala na vidle a uskakovala, když jsem jimi máchla jejím směrem. Při každém poskoku jí poskočila hříva a odhalila dlouhý šrám na krku. Přestala jsem se svou činností a popošla za ní. Opravdu. Přes dobrou polovinu krku se jí táhla dlouhá, narůžovělá jizva.
"Operace." prohodila mým směrem Amy.
"Cože?" vrátila jsem se myšlenkami do stájí.
"Ošklivě spadla když překonávala asi metrovou překážku." informovala mě, a loupla zlým pohledem po Juliet, která se sklopeným pohledem kartáčovala Cornflakea. Protože jsem asi nevypadala příliš chápavě, přiběhla ke mně Li - Ku: "Víš, hm, Hvízdka byla Juliin poník, když byla malá, poté na ní ošklivě spadla - od toho má Hvízdka tu jizvu - a potom už se bá..."
"Já se nebála!" Juliet skočila do rozhovoru s neobyčejnou zlostí a zabodla svůj pohled do tmavovlasé kamarádky stojící vedle mě. Ta vypadala jako ztvárnění nicoty, jež se snažilo ze všech sil opustit tuto dimenzi a potichu opouštěla poníkův box. Juliet už s míň rudým obličejem otočila svou náladu proti mě a obhájila se: "Začala být v módě jména podle jídel.", otočila se zpátky.
Obrátila jsem svou pozornost k jmenovce na vnější straně dveří boxu. Byl zde tužkou načmáraný nápis Hvězda a pod tím plus Jolie. Toto celé bylo potom přeškrtnuto několika bachratými černými čarami, a stejnou fixou zde byl nápis Hvízdka.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zvláštní mi připadalo, že se Hvízdka jmenuje takto jako zdrobnělina od hvězdy. Ovšem jak doteď poznala Juliet, dávalo jí to smysl. Hvězda nejspíš bylo podle ní moc neoriginální.
Naložila jsem na trakař poslední hroudu hnědých koblih a došla k místu, kde se podle Li - Ku skladovaly podestýlky. Naložila jsem si na ramena velký pytel s nápisem Poníci - 100 % přírodní, a vyrazila znovu k černému poníkovi. Roztrhla jsem pytel a pomocí lopaty rozmístila podestýlku v podobě jakési hnědé, pevné kaše po padoku. Hvízdka znovu vesele uskakovala a vypadalo to, že jí vůbec nevadí, že jí opustila majitelka.
Když jsem byla s prací hotová, obrátila jsem se na holky. Vyděsilo mě ale, když jsem spatřila, že tam ani jedna z nich není. Úplně jsem už viděla, jak budu půl hodiny běhat po dvoře a ptát se na celé kolo, kde mé průvodkyně jsou. Naštěstí jsem ale jen vyspěchala ven a uviděla jsem Julii s Li - Ku jak něco probírají. Doběhla jsem k nim.
"Ehm, kde je Amanda?" zašvitořila jsem s dobrým pocitem, že jsem se aspoň nezakoktala. Li - Ku jako by chtěla něco říct ale Juliet do toho vpadla: "Kde asi, v sedlárně." odvětila a zase se plně věnovala tmavovlásce sedící vedle jakoby mě neviděla. Ta ale stejný názor nesdílela. "Myslela jsi, že tu budeš tvrdě pracovat celý den? Amy ti jde pro sedlo, budeš mít lekci." mrkla na mě Li - Ku. Byla jsem nevyslovitelně ráda, že je tu se mnou. Kdyby tu byli všichni jako Julie asi bych to nezvládla.
Otočila jsem se na stáj. Opravdu, vedle stála malá budůvka s otevřenými vraty. uvnitř byla vidět zrzavá Amy, prohrabávající se hromadou sedel, uzdeček a ohlávek. Přikráčela jsem k ní. "Chceš nějak pomoct? Mohla bych zkusit Hvízdku nastrojit sama." navrhla jsem a zrzka se na mě podívala. Vypadala jako by mě vůbec neposlouchala a byla hluboce ponořená ve svých myšlenkách. Po chvíli ale zatřepala hlavou a přikývla. "Jo, hele teď hledám Hvízdčino sedlo, základní, všestranné. Někde v té kupě tady by mělo být, musíme tady už konečně uklidit..." dohlaholila Amy a podívala se na mě. Měla jsem pocit, že tuší na co se chci zeptat ale i tak jsem své - a možná i její - myšlenky vyslovila. "To jsem si mohla myslet, že nevíš jak se pozná závodní sedlo od normálního a všestranné od parkurového, westernového a drezurního.", odfrkla si a já si v tu chvíli pomyslela, že mě pohltila snad celá magie sedel, ale hned jsem se zase vrátila do naší dimenze, kde Amanda začala vysvětlovat tyto rozdíly.
"Takže, sedla se celkově dělí na základní a závodní. Základní jsou měkčí, a pohodlnější na sezení. Můžeš s nimi jezdit na vycházky protože se v nich dobře sedí. Závodní jsou tvrdší, aby tě nutily do napřímené závodní pózy. Dále se - ty závodní myslím - dělí na drezurní, parkurová a westernová. Drezurní jsou většinou esteticky sladěná do nějaké barvy, aby dělala dobrý dojem na porotce. Parkurová jsou malé plochy, aby jezdci nevadila, když se naklání nad překážkou. A westernová jsou většinou hodně ozdobená, s všelijakými kytičkami a runami. Jezdí se s nimi western. Jo a, základním se občas říká i všestranné, tak si to nepleť."
Zůstala jsem nejspíš zírat jako puk, protože Amy ke svému projevu hodnému školní slohovce přidala ještě krátké, ale úsečné: "Pochopilas?"
"Hm, ehm, jo jasně!" pokusila jsem se o přátelský úsměv. Ovšem co z toho pokusu vzniklo radši nevědět. Na té teorii nebylo co k nechápání, ale abych si to takhle hned všechno napoprvé zapamatovala, to bych potřebovala zápisník. Tisícistránkový zápisník.
Každopádně jsem se od dívky rychle odvrátila a ponořila se do hromady sedel. Po nějaké chvíli, kdy jsem v duchu nadávala proč nemůžou mít každé sedlo podepsané, jsem konečně uslyšela Amandu výskat, že už soupravu našla a šly jsme pro Hvízdku.
