Ve světě koní

Kapitola IX.

Amy mi hodila modrou ohlávku s vyšitým fialovým srdíčkem.

"Vyveď si Hvízdku, já zatím vezmu to sedlo." křikla, ale asi jsem musela vypadat dost nechápavě protože vzápětí ještě dodala: "Víš jak, ne?"

"Jo," zmohla jsem se jen říct toto slovo. Připla jsem poníkovi ohlávku a rychle si v hlavě přehrála všechny znalosti o vedení koně. Jít vedle něho, kousek před aby věděl kudy, ale zase ho netahat. To mi stačilo.

Provedla jsem těchto pár kroků a záhy už jsem pyšně vycházela s Hvízdkou ven ze stáje. Ta se chovala naprosto úžasně, a nechala se vést kamkoli jak jsem chtěla. Došla jsem k posezení s lavičkami, kde už stála Amy se sedlem položeným na kládě, přizpůsobené jako lavička. 

"Tak jo, připravená na svou první lekci ježdění?", povzbudivě se na mě usmála Amy.

Ne. A není to moje první lekce. "Jasně."

"Tak jo, víš jak se nasedá? Dej jednu nohu do třmenu a na tři tě vyhodím, ok?"

A pak se všechno odehrálo hrozně rychle. Ani jsem nestihla zaznamenat, že přehazuji nohu přes koně, a už jsem seděla na hřbetě menšího, ale i tak obrovského, poníka. Polkla jsem. Už jsem dávno zapomněla na ten vyvýšený pocit a to, že kdyby se zvíře pod vámi jakkoli rozhodlo, letěla bych dolů v půl sekundě. 

Hvízdka se pode mnou nervózně ošila a Amy se na mě podívala. V jejím pohledu jsem ucítila nevyslovenou lekci, kterou mi všichni říkali od samého začátku: neboj se, kůň tvůj strach cítí, a bojí se také.

Oddechla jsem a vypustila z hlavy všechen zbývající stres. Hvízdka to ucítila a natočila směrem ke mně uši. Pohladila jsem ji. 

"Tak je to správně," přisvědčila Amy a mrkla na mě "vidíš, jak rychle se učíš".

V tu ránu se ale Hvízdka začala škubat, protože mé trenérce začal zvonit telefon. Otřásal se a vibroval snahou sdělit majitelce, že volající čeká a Hvízdka ho neúmyslně napodobovala. Přitiskla jsem se klisničce ke krku a agresivně ji hladila po černé srsti. Amy naštěstí telefon rychle zvedla a odešla stranou. Já jsem svého poníčka dál uklidňovala. I když to už moc nebylo potřeba. Měla jsem pocit, že uklidňuji sebe.

Bušilo mi srdce, protože Amanda něco křičela do telefonu a mě nechávala napospas Hvízdce a jejím šíleným nápadům.

No tak holka! Vzpamatuj se, už jen minutku! Nenene, nesnášela jsem být na koni o samotě, bez žádného jezdce. Pocity v mé hlavě hýřily jako dvě hádající se kamarádky dopisující si přes zprávy.

Pozitivní Alya: Nedej najevo slabost, ta zrzka už se skoro loučí!

Negativní Alya: Stejně, už si o tobě myslí kdo ví co. Slez prosimtě z toho koně! takhle rozpláclá tam vypadáš jako postižená kačena!

Pozitivní Alya: Nevšímej si té negace, snaž se! Když se snažíš, nic není špatně!

Negativní Alya: Dobrej vtip. A já jsem Anežka Česká.

Snažila jsem se ze všech sil směřovat svou mysl k pozitivní Alye, ale pořád jsem klouzala zpátky. Bylo to jako, když se snažíte vyškrábat po klouzačce až nahoru, ale pořád vám podkluzují ruce. Nahoře byla výhra a dole...

Prohra. 

Vytáhla jsem nohu ze třmenů a slezla z poníka. Ten tam úplně nezaujatě stál, a bylo mu jedno, jaká traumata jeho jezdkyně prožívá. 

Amy dovolala a přišla ke mně. Změřila si mě pohledem, jako kdybych zrovna vyběhla z hořícího domu a prohodila: "Ty ses prostě musela vydat cestou, kde mi jen budeš přidělávat práci, viď?"

Když mě Amanda vedla, a já měla po boku zase koňáka, už jsem znova ztrácela obavy. Připadala jsem si, jakože jsem výš než ostatní, protože jsem doslovně byla. Na malé Hvízdce ne o moc, ale byla. Vkráčely jsme do vytápěné haly, kde se rozehřívali dva jezdci se statnými valachy a pozorovala je trenérka. Poznala jsem v ní Angelinu.

Ach jo. To to teda hezky začíná. Doufala jsem, že v té hale budeme samy, ale vzhledem k velikosti budovy to asi bylo nesplnitelné přání. Opravdu jsem nepotřebovala vidět pochechtávající se tváře těchto dvou jezdců, kteří právě úhledně cválali kolem trenérky. 

Amy pustila uzdu a hodila mi ji nahoru. Já ji neobratně chytila a stočila jsem svou pozornost k mé prozatímní trenérce. Ta mi vyložila nehorázné množství informací, které se mi omílaly v paměti od dob mých prvních jízd a k tomu přidala bonus několika, které jsem slyšela buď poprvé v životě, nebo měly přesně opačný význam než ty, které jsem slýchala doteď. Jakmile domluvila, můj mozek potřeboval asi 30 vteřin pro zpracování všech vět, které za posledních pět minut vyplynuly Amy z pusy.

Jak tahat koně, aby pochopil, že já jsem tu pán, jak ho zas nenaštvat, ovoce vhodné pro ně, atd... Amy se na mě obrátila s neskrývaným opovržením v hlase: "Chápeš?"
Jo, tyjo, určitě. Odpověděla jsem jí stylem lhářky, který mi tak nejde, a něco v tom smyslu, že jsem neměla šanci pochytit vše, ale to jsem jen zašeptala, aby se na mě Amy nenaštvala.

Začaly jsme krokem v kruhu. Amanda mě pořád opravovala, o držení těla, uzdy a stisku nohou. "Paty dolů, špičky nahoru!" pokřikovala a já trpělivě naslouchala, i když to bylo v roli neschopného učedníka občas prakticky nemožné.

Asi po pátém kolečku, kdy už jsem měla totálně rozbolavělá záda z sedení na Hvízdce, mě Amy zastavila a pokynula mi ať slezu. Opatrně jsem tak učinila, a pozorovala mou trenérku v akci. Ta se zkušeně vyhoupla na koně a sedla si tak, jak mi přesně popisovala. Paty ostře směrem dolů, záda rovné a ruka tahající za uzdu pevně, bez rozmyslu. A fungovalo to. Hvízdka bez jakékoli pochyby - ku příkladu trhání otěží z ruky, žvýkání udidla, nebo pohazování hlavou - plnila Amyiny rozkazy. Ta potom slezla a podala mi otěže. Ty jsem převzala a zkušeně se vyšvihla do sedla.

Přehrála jsem si v hlavě všechny pohyby, které zřejmě zkušená jezdkyně provedla, a napodobila jsem je co nejlépe jsem mohla. Paty jsem tlačila směrem dolů div se neurvaly a seděla jsem jako pravítko. 

Hezky. Teď ještě aby se ti ten kůň rozjel, Alyo.

Amy si zřejmě myslela to samé, protože zamlaskala a já ucítila, jak se pode mnou ohromné tělo dává do pohybu. Hvízdce se napjaly svaly, a rozpohybovala se. Bylo úžasné znovu cítit živého tvora, který pod vámi stojí, a držet se s ním v souladu.

Chytila jsem otěže a ujala se vedení. "Prudce zatáhni doleva!" upozornila mě Amy, když zjistila co se snažím udělat, "a nesvírej ji tolik nohama, jinak tě shodí!" Dobře, po téhle poznámce jsem stisk kolen povolila na minimum, jelikož jsem sletět dolů opravdu nepotřebovala. Hvízdce cukla šíje pod mým návalem strachu, a já se tím pádem začala bát ještě víc. Polkla jsem, když jsem ucítila jak klisna pode mnou hrábla kopytem do země.

"Nemůžeš ji teď nechat! Kůň člověka potřebuje nejvíc, když je vystrašený!" napomenula mě Amy a já ji poslechla. Uboze jsem se přitiskla Hvízdce ke krku, ale byl to můj způsob jak koně ukonejšit. A pomohlo to. Sice jsem si vysloužila pobavený pohled na Amandu, jíž cukaly koutky, ale můj tep se zase snížil na normální. A to se vyplatí.

Klisna zezačátku zastavila a frkla, ale poté se na mě podívala a zase se po pobídnutí rozešla. To vyšlo od Amy, která se cítila pyšně, že mě něco naučila. Ovšem jakmile si všimla, že se na ni dívám, slevila na svůj obvyklý milý, ale hodnotící pohled: "Umíš klusat?"

Ta otázka mě překvapila. Přišlo mi, že umím sotva hezky krokovat, natož se už pouštět do klusu, ale jestli si dívka myslela, že jsem připravená, tak proč ne. Oddychla jsem si, a zaposlouchala se do dalšího z dialogů, který mě měl uvést do další kapitoly ve světě koní.