Ve světě koní

Kapitola XVI.

Li - Ku prudce vstala z křesla: "C - cože? Jaké potíže?" Vykoktá. Becky u pultu vylekaně upustí prachovku, s níž právě pracuje a zároveň popuzeně i vylekaně šlehne pohledem po příchozích. Ty jí ale ignorují. "Prý jsou někde v jeskyních, nebo co... a zaplavuje to tam voda!" dostane ze sebe Amy a pohledem vyzve Julii k dokončení příběhu, "Každopádně musíme rychle jet na pomoc! Vezměte koně a jedeme!" Dívka mávne rukou a všechny vyběhneme do nečasu, jež zuří za okenicemi kancelářské budovy. "Hej, holky," zakřičím co nejhlasitěji mi to hlasivky dovolí, "Já na Hvízdce nemůžu jet, je to poník a navíc neumím tryskat!" Mojí otázce se nedostane odpovědi, dokud nepřiběhneme do sucha stříšky nad částí výběhu s koňmi.

Všechny tři se po sobě podívají, až nakonec promluví Li - Ku: "Vezmeme si silného koně, pojedeš se mnou." Rozhodne, a pohledem vyzve ostatní, aby jí vzdorovaly. Úmyslně přehlédnu Juliin výraz, který jednoznačně říká, že bych měla radši zůstat ve stájích, načež se rozběhnu s ostatními pro sedlové potřeby do stájí.

V minutě jsou koně nachystaní a my na nich pádíme směrem, kam ukazují souřadnice, jež Amy nejspíš poslala dvojice v nesnázích. Mezitím co ony vypadají, jako nějaké super hrdinky, já se stěží držím pasu své kamarádky a urputně svírám nohama statného valacha, kterého mám pod sebou. Vlaji za svými kamarádkami momentálně jak fyzicky, tak mentálně.

"Tam!" uslyším vřísknout Jolie, po čemž uvidím velkou jeskyni, táhnoucí se snad šest metrů do šířky a pouhý jeden do výšky. Před ní stojí pár velkých smrků, z nichž jeden je obvázaný dvěma ohlávkami - zelenou a červenou s vyšitým jménem, na něj však v téhle smršti nedohlédnu. Seskočíme z koní, načež vyrazíme k otvoru do jeskyně. Nahlédnu dovnitř a opravdu, dole se krčí dvě osoby, v jedné poznám Karin ze včera a druhý je nějaký středně vysoký chlapec s černou čupřinou a snědou pletí. Oba mají na sobě stájové mikiny s kalhotami, na obličejích vyděšené výrazy. "Konečně jste tady!" vyhrkne Kiki, "Kde jsou Battery s Lewisem?" Domyslím si, že jsou to asi jejich koně, a vykřiknu: "A - asi utekli!" Na tvářích dvou přátel se objeví čiré zděšení, ale brzy je nahradí obava. "Co se tam dole děje?!" křikne Li - Ku, snažíc se nečas překřičet. Hned se jí dostane odpovědi. 

"Před tím, než spadnete dolů do té jeskyně, je tu taková plošina, ta na které sedíme a my jsme si řekli, že by to bylo dobré místo na piknik, jenže potom přišla ta bouře, po níž koně utekli a ta prohlubeň dole se začala zaplňovat vodou! Jenže zároveň přes ten práh nahoře klouže voda, takže nám po té věci nejde vyšplhat nahoru jako předtím!"

Ohlédnu se, když za námi Ohnivý válečník zařehtá, a vzápětí se zvedne na zadní. Amy se hbitě zvedne, uchytí všechny koně za uzdy, přičemž po nás vrhne pohledem, který jasně říká, že zvířata podrží.

Shlédnu zpátky do jeskyně, kde právě ten kluk ztrácí nervy. "Dostaňte už nás odsud, sakra!" mám pocit, že v jeho hlase slyším náznak vzlyku, "Ta voda stoupá!" Přesvědčím se o jeho slovech a opravdu, kapalina pomalu, ale jistě zvedá hladinu.

"Tak jo, tak jo." slyším uklidňovat se Julii, "Prostě sem jeden skočte a my vás chytíme, jinak to nejde!" Uslyším za sebou řičet koně, ale důvěřuji Amandě, že se o to postará. "Skočili jste sem předtím, tak to uděláte i teď!" povzbudím dvojici kamarádů, načež se ozve Karin, "Ale je to kluzký!" Zakňourá. "Tak si tam umři, no." slyším namítnout jejího přítele, "Já jdu ven." Skočí, přičemž já jeho skok vnímám jako zpomalený záběr. V jednu chvíli je nad propastí, a v druhou...

Je u nás! 

"No tak vidíš, dělej!" křičí ten kluk. Kiki chvíli zrychleně dýchá, ale potom se rozmyslí a rozběhne se. 

Odrazí se a letí...

Už je skoro u nás, když tu ale...

"Ne!" vykřiknu, když té dívce uklouzne ruka po kameni. Její jekot slyším v hlavě jako alarm, který automaticky zapne mé logické myšlení. "Hej," nervózně střihnu vyděšeným pohledem po klukovi, "umí plavat?"

Zmateně na mě otočí svůj kulatý obličej, jež stihl být pokryt slzami už za tu krátkou chvilku. "J - jo, snad." dojde mu o chvíli, co se děje. Shlédne zase dolů, do propasti s nečitelným výrazem. Pro rány boží, následuji jeho pohyb. 

A najednou se nad hladinou zčistajasna objeví dívčí hlava. Přerývaně dýchá, ale posléze jí následují i ruce. Voda mezitím už dostoupala k plošině, takže se na ní Karin vyškrábe. Podívá se na nás, ale nejspíš nemá sílu na dorozumívání.

Pomalu se nadechnu a vydechnu a zhodnotím situaci. "Kiki!" předežene mě Juliet s vymýšlením plánu, "Pokud dost dlouho vydržíš nad hladinou, pak tě ta voda vynese až sem!" Nevydrží, připustím si, vždyť je už teď zničená a voda bude sem vytékat aspoň půl hodinu. Ale dívka tam dole si tuto možnost nejspíš odmítá připustit - možnost, která je jednou z jejích posledních na život - a kývne.

Myslím, že znám ten pocit, který jí teď ovládá mysl. Přehrává se ti v hlavě celý tvůj život a ty jen pozoruješ své hrátky, přičemž se jim směješ. Už jsem to jednou zažila...

Byli jsme u tety a strejdy, čerstvě po jejich svatbě, a rozhodli jsme se jít k potoku. Ten tekl hned za jejich domem, takže jsme normálně otevřeli branku, načež jsme vyšly z domu. Jenže já - jakožto malý neposeda, bylo mi asi tak pět - jsem nehodlala od branky jen tak odejít. Branka, vlastně celý plot, byl pokryt malými vzorky, takže pro mě představoval úchvatnou věc. Strejda už odcházel, abych se vyděsila a šla za ním, jenže mě místo toho zaujala jedna z děr v plotě... no, a strčila jsem do ní ruku. Najednou jsem začala hrozně křičet, protože ruka nešla vyndat. Dospělí se ke mně rozběhli, ale já jsem ještě předtím silně trhla rukou směrem ke mně. Měla jsem zlomený palec, protože jsem ho příliš stlačila.

Ne! Tohle není tvoje smrt, ale možná bude téhle holky dole, tak se soustřeď! Navštíví mě má stará dobrá známá, intuice. Přitakám, ač nemluví žádná skutečná bytost a obrátím zrak dolů. 

Jenže ještě dřív, než stihnu něco podniknout, Karin vyskočí, a klopýtne směrem k vodě. Jenže posléze spadne.

A už se nezvedne...