Ve světě koní

Kapitola I.

Probudila jsem se do oslnivého světla vycházejícího z lustru na stropě. Zamžourala jsem směrem ke dveřím, ale ani jsem se nestačila rozkoukat, když jí do zorného pole vtrhla její mamka. "Alyo! Zítra je tvůj velký den! Všechno mi řekneš, rozumíš?!", chytla mě kolem ramen a vrhla na mě povzbuzující pohled. "Mamí! Mám ještě 24 hodin, tak mě nějaký dvě ještě můžeš nechat spát!" obdařila jsem naopak já svou matku znuděným pohledem a uvalila hlavu do polštáře, abych zakryla mžitky světla, které se mi tvořily před očima. Proč jsem musela mít zrovna já tak divnou mámu? Občas se tvářila, jakože mě asi zabije, a občas mě zase chtěla umačkat k smrti.

"Tak já jdu," přenastavila se mamka do normálního módu: "Převleč se a přijď dolů na snídani." Hm, zamumlala jsem a přetočila se na kraj postele. Už jsem čekala, až matka konečně vypne světla, ale to jsem se mýlila. "A né, nenechám tě vyspat!", ach jo, jdi někam mami. 

Vykutálela jsem se z postele a slepě zašmátrala do skříně. Bílé tričko a modré legíny s obrysem koně. Jo, to by šlo. Navlékla jsem se do oblečení a s občasným zíváním jsem rozklikla chat na telefonu. 

Dvě zprávy. Jedna od Sashy, ach jo ta holka snad neví, že mám zítra ty koně, pomyslela jsem si. Se Sashou jsme se kamarádily již hodně let, od první třídy až doposud. Naklikala jsem odpověď ve stylu: Promiň, ale mám ty koně! 😡😆, a zrakem přelétla na druhou zprávu. O, psala mi ředitelka oné stáje. "Můžeš teďka call?", ach bože, jak já nesnášela anglicismy. A o to víc mě znechucovalo, že je pronáší asi 40letá dáma! Uh.

 Ano můžu. Sice jsem odpověděla asi 3 hodiny po odeslání její zprávy, ale aspoň pro efekt. Přejela jsem z přehledu zpráv na ukázku profilového obrázku paní ředitelky. Byla na něm vyobrazena blonďatá žena s modrýma očima, a světlou pletí. Byla oblečena v červeno černou kostkovanou košili a džínové kraťasy. Zajímavé, vypadala tak na 20. Že by se díky koním mládlo? To musím říct mamce. Dál. Jméno: Angela Evansová. Hezké, co k tomu dál říct. Chtěla jsem ještě její jméno vyhledat na internetu, pod záminkou zjištění, jestli dříve třeba nebyla závodní jezdkyní, ale to už se ozvala zezdola mamka. "Alyo Thompsonová, jestli okamžitě nepřijdeš na snídani, tak tě uškrtím a tvé maso hodím Dodgie!", jo Dodgie je naše fenka australského ovčáka. To by možná taky stálo za zmínku.

Po vydatné snídani, která se skládala z čokoládového muffinu a zeleného čaje, jsem se přesunula do svého pokoje. Můj mobil vibroval jako o život. Jejda. Že by nějaký budík? Ne. Ředitelka. Zvedla jsem telefon na kterém se objevil probíhající hovor. Jestli vás to zajímá, psala jsem si s touto dámou teprve asi týden, což byla navíc konverzace složená z "Jak často budeš chodit?" a "Uvidím podle prvního dne, ale chtěla bych co nejvíc.". Navíc jsem si s ní ještě nikdy nevolala! Což mi ostatně ukáže další detaily její povahy a (snad) proti úvahy mého strachu.

"Dobrý den!"

No super, Alyo, ty hlavo dubová. Nervozita s kapičkou strachu... Pardon, s mořem strachu se nedaly v mém hlase přehlédnout.

"Čau holka! Tak co, připravená na zítřek?"

"Jasně", ani za nic: "Už mám sbaleno!"

Další půlhodinku jsme víceméně mluvily jen o mých zkušenostech s koňmi a o tom proč jsem si vybrala právě Kalvodovy stáje. Asi to patřilo jen do nějakých dobrých recenzí, ale mě to i tak přišlo sympatické. Jako u terapeutky. U hodné terapeutky.

Po konci rozhovoru jsem udělala nějaké úkoly do školy, strávila jsem asi hodinu na YouTubu sledováním koňských videí a vydala se (nedobrovolně!) s rodiči na procházku. Náhodou jsme měli naplánovanou trasu kolem stájí, takže aspoň to bylo hezké.

Večer jsem si asi třikrát zkontrolovala svůj batoh. Pití, náhradní oblečení, helma, telefon, peněženka. Nic víc jsem nepotřebovala. Stejně byly stáje po cestě k mamce do práce, takže by mi kdyby náhodou mohla něco přinést. Tak jo, Alyo, už mazej spát!